Po nějaké době jsem si řekl, že to stačí. Ten tvor musel už být určitě po smrti. Vzal jsem pytel na odpadky a vložil ho tam. Žádné oči ani tělo a zvráštěný hnusný obličej se čtyřmi tesáky. Nic z toho jsem už neviděl.
Nevydržel bych s tím v jedné místnosti a tak jsem to odnesl do krámu. Procházel jsem noční ulicí s pytlem na zádech. Díky jemu šlo očividně rozeznat, že v něm něco leží. Říkal jsem si, že jestli kolem projedou policajti, budu vypadat jako nějaký vrah, který tahá mrtvolu. Což, prakticky, byla vlastně pravda.
Zavřel jsem to svinstvo do mrazáku a zajistil ho. Ani tak jsem však nic moc nenaspal. Vrtalo mi hlavou, proč jsem byl zvolen zrovna já k tak podivné věci, jako je tohle. Uvažoval jsem, jestli se mi to nakonec všechno jenom nezdálo. Modlil jsem se, abych ráno přišel do mrazáku a tam nenašel nic. Jen maso a žádný pytel s něčím, co dost slušně připomínalo noční můru.
Opak byl pravdou. Raději jsem to zavřel mrazit ještě jinam, aby to nebylo blízko masa. Nemohl jsem se dočkat, až si pro to to hovado přijde, vysolí mi zbytek peněz a já budu navždy vyproštěn z tohoto debilního případu.
Sedmý den přišel. Proč mi na to dal sedm dní, mě nenapadalo. Možná jsem mu připadal dost idiotský na to, abych to stihl ulovit dřív. Kdo ví. Celou dobu jsem byl jako na větvi, jestli ten chlápek dorazí. Místo toho dorazil kluk z antikvariátu. Bylo už před zavíračkou.
„Tak co? Objevil se u tebe ten tvor?“
„Jo. Objevil. Mám ho vzadu v mrazáku. Chceš ho vidět?“
Kluk zbledl. Poznal, že si tentokrát nedělám prdel.
„Tak chceš to vidět?“
„Ne,“ řekl, otočil se a málem přímo vyběhl z řeznictví pryč.
Budu si muset s ním ještě promluvit. Začínaly mi dělat vrásky ty jeho nespolečenské způsoby. Na to ale však nebyl čas, neboť se v krámu po chvíli objevil onen chlap v černém. Zase mu šlo sotva vidět do ksichtu. Ruce měl v kapsách. Bradu na hrudi.
„Tak co? Ulovil jste neviditelného tvora?“
„Ulovil,“ řekl jsem a odešel dozadu pro ten pytel.
„Výborně,“ podotkl, když jsem se vrátil.
„Naporcovat jsem ho už nestihl.“
„To nevadí. Tady máte zbytek peněz. Dejte ho sem.“
Vyměnili jsme si v jeden moment bankovky a pytel. Muž do něj ještě nakouknul. Uviděl jsem letmý náznak úsměvu na jeho fialových rtech.
„To je všechno. Na shledanou,“ řekl, otočil se a odešel.
Přiznám se, nedalo mi to. Nenávidím se za to dodnes. Odepnul jsem svou zástěru a vyběhl za ním. Zamknul jsem obchod a prodíral se davem. Sledoval jsem ho. Občas se mi ztrácel. Modlil jsem se, ať nenasedne do nějakého auta. Prostě mě zajímalo, co s tím jako bude dělat. Zanedlouho se obchodní ulice pod mrakodrapy změnila v náměstí. Měl jsem strach, že mě uvidí, ale ani jednou se neotočil. Dokonce docela spěchal. Tu a tam narazil do kolemjdoucího. Jako by to už nemohl vydržet. A já se za ním plížil jako krysa za sýrem.
Došli jsme takhle až do parku. Muž se i s pytlem posadil na jednu z laviček. Lidé se kolem něj procházeli, jako by i on byl neviditelný. Položil si pytel vedle sebe. Já se mezitím schoval v křoví za ním. Adrenalin mi stoupal. Nenapadlo mě však ani ve snu, co teď udělá. A že mě to napadnout vlastně mohlo.
Hlasité předčítání
Uviznul jsem, coby cyklista, při bouřce v malé autobusové zastávce na Vysočině. V té skromné, ale úžasné pohodě, jsem se začetl do vaší povídky. Přečetl jsem ji jedním dechem.
Byl to moc příjemně strávený čas.