Uběhla půlhodina, ale babička se pořád nevracela i když jela na kole. Nejspíše se někde zapovídala. To dělala často, přemýšlel. Rozhodl se, že ještě zkontroluje, kudy se mravenci přesně dostávali na balkónek. Obešel dům a hledal. Nakonec je našel lézt po zdech, a tak to zaznamenal na papír.
Napadla ho zářná myšlenka. Odněkud musí přicházet. A to odněkud musí být přece mraveniště. Zaradoval se, že dokáže tenhle problém zdárně vyřešit jednou pro vždy. Už se těšil na pochvalu v podobě nějaké dobré bábovky. Jen to mraveniště najít. Zaskočil si ještě do domu pro lupu a pak se dal do díla.
Občas se mu ztráceli mezi travinami. Krok za krokem však následoval lajnu malinkých tvorů. Co nevidět se dostal za pozemek. Prostupoval loukou. Bylo stále složitější držet se jich. Schovávali se pod trávou, mezi kamínky, vystupovali a zase mizeli v hlíně. Všechny nástrahy však Viktor překonal a s naprostým soustředěním sledoval svůj cíl.
Narazil na první strom. Zjistil, že se ocitl na kraji lesa. Dům byl v dáli za jeho zády. Když se teď otočí a půjde zpět, bude jeho práce ta tam. Zatnul zuby a pokračoval dál. V lese to bylo ještě obtížnější. Mizeli mezi mechy, kořeny, větvemi. Cesta se zhušťovala. Mezi stromy sem přestalo svítit ostré letní světlo.
A hlína zapadaná jehličím se změnila v kámen. Před Viktorem se rozhostila velká jeskyně. Trčela z hlubin lesa jako by ji tam někdo uměle vytvořil. A mravenci vycházeli přímo z ní. Viktorovi se rozbušilo srdce. Ihned si vzpomněl na slova své babičky, ať se jí vyhýbá obloukem. Jenomže jeho odhodlání vyřešit problém s mravenci bylo silnější. Rozhodl se, že půjde tak daleko, dokud něco uvidí a pak že se vrátí. Co když je to mraveniště zrovna u vstupu? Byla by škoda, kdybych to vzdal zrovna teď, přemýšlel.
Teď už s menší jistotou, však se stejným odhodláním pokračoval dál. Mravenci lezli přímo po zdech. Bylo neuvěřitelné, kolik jich může být. Světlo sem stále dopadalo. Každým krokem sice slaběji, ale přeci jen šlo malé černé tvory na bílých zdech snadno rozeznat. Tedy dokud nebylo třeba zatočit za roh. A to Viktor neuváženě, zahlouben do své práce, udělal.
Před jeho očima se rozhostilo temno. Zatajil dech. Otočil se, aby se vrátil, ale narazil na stěnu. Ať se snažil jeskynní záhyb sebevíc najít, nedařilo se mu to. Objal ho strach. Pevně mu sevřel hruď, jako by se dlouho neviděli. Ucítil jeho dech na svém krku. Vstávaly mu vlasy z představ, které strach doprovázely. Jako jeho pobočnice mu z každé strany šeptaly, co se teď kolem něj v černočerné tmě děje.
Už se mu chtělo plakat a začít volat o pomoc, když si všiml sotva znatelného světýlka vycházejícího z chodby před ním. Bylo oranžové. Jako oheň. Nejistým krokem se vydal k němu. Doufal, že se snad jedná o sluneční svit a o východ někam jinam. Rozhodně musí! Snažil se nemyslet na to, co mu o tomto místu vyprávěla babička. Chlácholil se tím, že jde jistojistě o úplně jinou jeskyni, která s tou z příběhu nemá nic společného.
Světlo sílilo. Cosi prasklo přímo pod jeho nohou. Přidal do kroku. Už se neohlížel. Lupa v jeho ruce představovala jediný předmět, kterým by se snad mohl bránit. Nastražoval uši, jestli snad zaslechne šumění stromů a zpěv ptáků, ale nic k němu nedoléhalo. Vykročil zpoza kamene. Před ním se rozhostila velká místnost. Na chvíli ho oslnilo světlo vycházející z ohniště uprostřed ní. Dým z něj stoupal ke stropu a mizel ve tmě. Všiml si také několika vstupů do dalších chodeb po stranách. A také mravenců procházejících mu mezi nohama. Vycházeli přímo z ohně.
Hlasité předčítání
Paradni zakončení
Opět se mi to moc libilo