„Mám nápad,“ řekl Oskarovi.
Špalek dřeva ležel připravený na podlaze. Řezbář vložil psovi kladivo do tlamy a přiložil k němu dláto, které držel předloktím nejsilněji, jak mohl.
„Udeř! No tak!“ Napodoboval hlavou úder do dláta. Pes ale stál na místě, kladivo obtékaly jeho sliny. Nechápavě zíral, o co se jeho pán snaží. „No tak! Oskare! Bum! Přímo tady!“ Klečel na zemi, až ho bolela kolena. Ale pes po chvíli kladivo pustil na zem a s vypláznutým jazykem rychle oddechoval. „Dobrá. Kašleme na to.“ Sesbíral se ze země. Dláto pohodil na ponk. „Ale nemysli si, že to byla poslední zkouška.“
Přihnala se zima. Každý den trpělivě psa cvičil. Trvalo to celou věčnost. Nepomáhaly ani pamlsky, ani prosby či výhružky. Oskar jen tupě stál s kladivem v hubě a nechápal, co se po něm chce.
Až jednoho dne…
Řezbář se natáhnul z gauče pro knihu. Ta se mu ale vysmekla. Vedle ní měl odložené kladívko i s dlátem pro nacvičování. Všechno se to zbortilo na zem. Dláto dopadlo ze všeho nejdřív. Doslova se do dřevěné podlahy zaseklo. A kladivo na něj narazilo, až to udělalo díru. „Do prdele práce,“ zaklel řezbář. Ale než se stačil sehnout, byl pes rychlejší. Vzal kladivo do tesáků, napřáhnul hlavu a do dláta znova udeřil. Řezbář byl z toho, čemu byl zrovna svědkem úplně v šoku. „Ještě jednou!“ zaječel vytržením. A pes to zopakoval. Dláto udělalo do podlahy ještě větší díru. „Ještě jednou!“ zaječel znova. Pes udeřil a řezbář ucítil, jak se mu v duši rozlilo teplo, které už dlouho nepocítil.
Nedbajíc na zimu přebrodil se i s Oskarem v zádech do kůlny. Sfouknul prach ze stolu, postavil na něj špalek dřeva a uchopil první dláto, které bylo poblíž. „Vezmi kladivo!“ zavelel. Zvíře vzalo kladivo. „Hop na stůl!“ zavelel. Zvíře vyskočilo na stůl. „A teď bum!“ zavelel. A zvíře se napřáhlo a udeřilo. „AU! DO HAJZLU!“ zařval řezbář bolestí hned po tom, co se pes trefil do jeho ruky. „Pojď ještě jednou!“ ucedil se zatnutými zuby, aby psa od úkonu neodradil. A ten se znova napřáhnul a trefil. „JO! JO! Tak je hodný! Jo! Jak já tě mám rád!“ řval po celé kůlně radostí. Nakonec vyběhl ven a válel se štěstím ve sněhu. Oskar po něm radostně skákal. Nechápal, co se zrovna stalo, ale měl radost, že je jeho pán zase šťastný jako dřív.
Vykvetlo jaro. Sníh zmizel. A řezbář byl každý den zavřený v kůlně i se svým psem. Ozývaly se z ní zvuky dopadajícího kladiva na kov.
„Tohle se nám povedlo.“ Popíjel pivo a pozoroval neohrabaně vytesanou podobiznu lodě. „Sice jsem se nikdy na žádné neplavil, ale ber to čert. Teď už zbývá jedno jediné. A nikdo nám v tom nikdy nepomůže. Je to jenom na nás. Jako celý život. Jenom na nás dvou, kamaráde.“ Pohladil psa a ten štěkl, jako by mu opět rozuměl.
Držet celý svůj život jen ve vlastních rukou je nebezpečné. Hlavně ve chvíli, kdy člověk o ruce přijde. Když se musí obrátit na to, aby mu někdo pomohl. Takový člověk nebude vědět, jak se zeptat. Jak položit tu prostou otázku. Jak si sám uvědomit, že potřebuju pomoc?
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Zápletka o řezbáři bez rukou, který se za pomoci svého psa snaží vyrobit vlastní protézy, je neotřelá a má silný pohádkový, až magicky realistický nádech. Motiv překonání těžkého životního údělu skrze nezlomnou vůli a pouto se zvířetem je nosný a čtenáře snadno chytne za srdce. K plnému počtu bodů chybí jen o něco uvěřitelnější vysvětlení, jak přesně pes dokázal s takovou přesností tesat, ale v rámci zvolené poetiky to funguje velmi dobře.
Atmosféra – ★★★★★
Práce s náladou je v textu vynikající, obzvláště se mi líbí propojení řezbářova duševního stavu se střídáním ročních období. Emoce působí autenticky – od počáteční odevzdanosti přes frustraci až po nakažlivou euforii ve chvíli, kdy se psovi poprvé podaří udeřit do dláta. Podařilo se ti vytvořit velmi útulné, i když zpočátku melancholické prostředí, do kterého se čtenář snadno vžije.
Provedení – ★★★☆☆
Text je velmi čtivý, má svižné tempo a plynule odsýpá, což je tvá velká přednost. Dialogy by však zasloužily trochu uhladit, občas působí lehce strojeně (např. rozhovor s pošťákem) a některé obraty jsou stylisticky neobratné. Co se týče gramatiky, dej si pozor na chybějící čárky ve vložených větách, ale nenech se tím odradit, příběh jako celek tyto drobné vady spolehlivě táhne kupředu.
Celkové hodnocení:
Přečetl jsem tvou povídku s úsměvem na rtech, protože z ní vyzařuje obrovská naděje a laskavost. Přestože má text drobné stylistické mouchy a balancuje na hraně uvěřitelnosti, tvůj vypravěčský talent a schopnost předat emoci vše hravě vyvažují. Určitě v psaní pokračuj, máš skvělou fantazii a cit pro budování vztahu mezi postavami.