Ale Jumbo poslouchal, jak mluvíme, i pousmál se a pravil pomalým hlasem ve svém sloním nářečí: „Čeho byste se báli, pánové? Já půjdu s vámi a uvidíte, jak to s Ješiňákama sfouknu. Jen to nechte na mně. Nebojím se ani tisíců Rudlů, ba ani miliónů Honzů.“
Tato řeč zažehnala naši malomyslnost a my jsme se vůbec nic nebáli, ale s chutí jsme táhli do boje. Napřed kráčel Jumbo a my jsme pochodovali za ním ve vojenském pořádku a celé město se na nás koukalo a všichni lidé pravili, že jsme švarní vojíni, copak je to platné.
Tak jsme pořád kráčeli, až jsme přišli k usedlosti, která ležela už v území Ješiňáků. Vedle hnojiště velel Jumbo, abysme se zastavili, a tudíž jsme zůstali stát a čekali jsme, co bude. Jumbo zařval děsným hlasem, až se to rozléhalo po celém okolí: „Ješiňáci, vylezte z díry!“
Na ta slova se ze všech stran vyřítili Ješiňáci s válečným pokřikem, každý ozbrojen klackem, do kterého byly zaraženy hřebíky, aby to víc bolelo, a plné kapsy klicanů a šutráků, kterými zahájili palbu. A byla jich obrovská síla a bylo jich čím dále tím více, bylo Ješiňáků tisíc, byly jich milióny, takže zaplavili celou krajinu, a my jsme byli sami, pročež strach nás pojal a naše řady zakolísaly. Nicméně Jumbo neztratil klid a rozhlížel se kolem, hrdě se usmívaje.
Z řad Ješiňáků vystoupil Rudla Venclíků a Honza Pivců a začali Jumbovi zlořečit a pustě nadávat. Nazvali ho potulným cirkusákem, komediantem, umouněným cikánem, posmívali se jeho rypáku, obrovským uším a celému zevnějšku, potupili celou jeho přízeň a posměšným hlasem ho vyzývali, aby vzal talíř a šel vybírat.
Jumbo, slyše tu zlolajnost, velmi se rozhněval a pravil: „Jsem již bezmála sto osmdesát osm let starý, ale přisám, takovou nevzdělanou chamraď jsem ještě neviděl. Kdyby mně nadávala mládež školou povinná, tak bych si řekl: ‚No, nemá to rozum. Až to dospěje, tak to zmoudří.‘ Ale takoví dva habáni – jeden má nožířskou živnost, druhý sodovkárnu, oba jsou ženatí a platí daně, a počínají si jako od šibenice utržení. Mělo by se to dát do novin, jaký příklad dávají někteří zdejší občané, které prozatím nechceme jmenovati. Že vám není hanba, pánové!“
V odpověď na toto ponaučení hodil někdo z Ješiňáků na slona cihlou. Jumbo se rozzlobil a pravil: „No počkejte! Míra mé trpělivosti jest naplněna.“
Hlasité předčítání