Bylo nás pět

Had se na mne podíval přes skřipec a děsně zasyčel a sápal se po mně řka: „To se ti nevyplatí, ty mlacáku jeden mlacácká, já ti jednu majznu, že uvidíš!“

Já jsem se rozzlobil: „Co nadáváš, ty pitomo?“ a popadl jsem klican řka: „Tak si pojď, máš-li chuť!“

Ostatní hoši popadli taktéž kameny a já jsem viděl, že bude pořádná mela.

Avšak všichni hadi vylezli z koše a byla jich děsná spousta a ten skoro nahatý pán je na nás štval a pravil: „Jen do nich, mládenci, kousněte je do lejtka!“

Jeden z hadů se zlomyslným úsměvem v líci skočil na Édu Kemlinka a uštknul ho a Éda zařval děsným hlasem: „Běda mi, umírám!“ a svalil se na zem. Eva kvičela, neboť se jí hadi ošklivili, a všichni hoši se dali na útěk a nechali mne v tom, abysem sám zvítězil, ale byla jich proti mně přesila, a ten dosti nahatý pán je pořád naváděl, řka indickým hlasem: „Jen se čiňte, mladíci, aby si podruhé nedovoloval!“ a já jsem házel kameny ostošest, ale hadů bylo čím dál tím více, pročež jsem děsně řval.

A maminka pravila: „Tak už se upokoj, Petinko, já ti dám meducínu a ono se ti uleví.“

Dala mně na lžičku meducínu a zuby mně klapaly a byl jsem celý roztřesený, jelikož jsem silně zápasil, abych je přemohl. Bylo to v noci a tatínek si začal rychle obouvat botky, že skočí pro pana doktora, aby mně dal teploměr, ale já jsem pravil tatínkovi, že nesmí jít do té noci, jelikož je tam plno hadů a ti jsou celí vzteklí.

A ještě jsem pravil, že se hadů nebojím, já jsem jim to nandal, že budou v Indii dlouho vzpomínat na Petra Bajzu a jeho ukrutánskou sílu a že hadi budou vypravovat svým vnukům, jaký mazec dostali.

Moc jsem se naparoval, aby si naši nemyslili, že jsem měl strach, ale já jsem měl opravdu strach, jelikož těch hadů bylo moc a každý z nich nosil cvikr jako náš pan říďa a přes ten cvikr na mne děsně vejrali, jako by chtěli říci: Bajzo, Bajzo, ty potutelníče jeden darebná, jsi prašivá ovce, která nakazí celé stádo.

A bylo mně líto Édy Kemlinka, jelikož každý, koho štípne had, musí zemřít, a Éda byl z toho tak otrávený, že umřel a měl pohřeb.

Na kostelní věži klinkal umíráček a Čenda Jirsák kráčel vpředu a nesl křížek a nechtěl ho nikomu půjčit, jelikož byl velice hrdý. A pan Rektorys, co k němu chodíme do houslí, vedl bandu muzikantů a pískal kládynet, a když nepískal, tak mával rukou, jako by zaháněl mouchy, aby muzikanti drželi notu, a pan Jirsák foukal trombón a příšerně nadouval tváře.