Ale nebyl čas k mluvení řečí, pročež jsem popadl maminku a tatínka za ruku a vyskočili jsme ze dveří a vyletěli jsme do výšky a letěli jsme porad výš a výše, až naše město bylo malinké jako krabička s hračkami a lidi byli jako pinkalinky, a byli jsme hrozně vysoko. A Kristýna utíkala za námi a nesla koš s prádlem, a jak tak utíkala, tak rozhazovala po nebi košilky, podvlékačky, jupičky a živůtky a vítr do toho foukal a kusy prádla pluly po obloze, ale Kristýna na to nedbala a utíkala pořád pryč. A byli jsme už u samého nebe, já jsem utíkal napřed, abysem jim ukazoval cestu, jelikož jsem všude trefil, a tatínek pomáhal mamince skákat přes obláčky, ona si stoupla nohou na jeden a tatínek jí podal ruku a ona skočila na druhý obláček a bála se, aby se nesmekla, jelikož měla vysoké kramflíčky, a Kristýna děsně kvičela, jelikož se bála lézt po těch hrozných vejškách, a my jsme byli hnedlinko u samého slunce, bylo vám tam hrozné horko, ve slunci to hučelo a prskalo a škvařilo se a my jsme pořád skákali a velice jsme se udýchali, jak jsme spěchali.
A já jsem měl pořád děsný strach, že bude po všem, než tam přiběhnem, ale naštěstí jsme přišli včas, i slyšeli jsme, jak zvony hlaholí, děla strašlivě bouchají a hudba hraje neobyčejně krásně.
Postavili jsme se na ulici na bednu od cikorky, abysme lépe viděli, a já jsem našim ukázal pana maharadžu s paní maharání, jak seděli v altánku, nevěstu jsem jim ukázal i Pepka Zilvarového a vojenské pány a vůbec všecko, všecinko. A byl tam s námi také pan Brabec s paní Brabcovou a pan krejčí se chlubil, že ušil ženichovi Pepkovi soukenný obleček a že udělal do kabátku futro[33] z tuplovaného hedvábí a že ten obleček užije, až ho to bude mrzet. A tatínek si zapálil cikáro a spokojeně bafčil a moc se koukal, maminka se taky koukala a Kristýna se nejvíc koukala a pravila, že v Rampuši se taková paráda nevidí, jak je rok dlouhý, a že v Indii užijí lidi zadarmo víc než u nich v horách za celou desítikorunu.
Já jsem se našich ptal, jak se jim to líbí, a tatínek pravil: „Indie se mně líbí ze všeho nejvíc,“ a maminka pravila to samé, pročež jsem byl velice hrdý, a maminka ještě pravila, abych si to tak nebral, že by se mně pak o tom v noci zdálo, a já jsem pravil, ať nemá strach, že se mně o tom nebude zdát.
Hlasité předčítání