„Tak si jdi do hotelu, když jseš takový milostpán, já ti nemůžu pořád podstrojovat, časy nejsou podle toho, kdyby ses nerouhal, ještě budeš jednou rád, a skopové je jako mandle, řezník Brahmaputra mně vždycky nechává stranou ten nejlepší kousek, jelikož jsme dobří zákazníci, my nejsme jako jiní, co berou na knížku.“
„Dost!“ vzkřikl krejčí Brabec. „A dávej na stůl.“
Krejčí Brabec s chutí pojídal oběd a přitom se nás vyptával na jméno, stav a odkud pocházíme. Éda Kemlink mu vyřídil pozdrav od svého otce, a když to pan Brabec slyšel, veliká radost mu roztáhla tvář a on se usmíval a hladil si knír, který se leskl skopovým tukem, a počal vzpomínati na mladá léta.
A pravil: „Kemlink byl můj nejmilejší přítel, jelikož to byl největší vynálezce, co uměl vynalézat ta nejskvostnější skotáctví. Všichni obyvatelé mu prorokovali, že bídně umře na hnoji, ale Alláh usoudil jinak a způsobil ve své nevyzpytatelné moudrosti, že Kemlink píše na berňáku a má skrz to velkou vážnost mezi lidmi. Já jsem s Kemlinkem byl jedna ruka, pořád jsme spolu chodili, jeden bez druhého by nedal ránu.“
Zamyslil se a pak se otázal: „A co tam u vás? Ještě se tam chumelí?“
„Chumelí,“ odvětili jsme.
„A v Lukavici se také chumelí? A v Javornici se také chumelí? A co na Drahách? Na Láni? Na Dubince? V Habrové? Všude padá sníh? Ó, jaká je to krása, když je všecko bílé, když se metelice prohání po polích a mráz kreslí na okna nevídané byliny, stromoví a horské krajiny a podivné živočišstvo. U nás v Indii nikdy nesněží. Slunce pořád praží a je tu smutno.“
Tak vypravoval pan Brabec a my jsme tiše seděli a poslouchali, jak povídá, a pili jsme k tomu tu dobrou, tu červenou malinovou limonádu a měli jsme pořád žízeň. Potom nám paní Brabcová přinesla bonbóny a byla jich hrozná kupa a byly to modré, červené, zelené a žluté kuličky, ale mezi nimi byly čokoládové kaštany se šlehačkou, ty já děsně rád. Ostatní hoši se vrhli nejdříve na ty čokoládové kaštany, ale já jsem si myslil, že si je nechám až naposled, a pravil jsem si v duchu, že hoši snědí kaštany a nebudou pak mít nic a budou na mně loudit, ale já jim nedám a řeknu jim: Mohli jste šetřit jako já a měli byste, pročež jsem pořád jedl ty kuličky, ale byly strašně nedobré, a já jsem je musil pořád jíst a hrozně jsem spěchal, aby už byly pryč, ale ono jich bylo čím dál tím více a vyschlo mně v krku, a když jsem chtěl ty kaštany, tak byly pryč, já jsem je hledal, moc jsem se po nich sháněl, všichni se mně smáli, Čeněk Jirsák se příšerně šklebil a já jsem děsně řval: „Mami, mami, oni mně snědli kaštany, mami, řekni jim, ať mně dají ty čokoládové kaštany, já je chci!“
Hlasité předčítání