„Když s bambulkami a celou parádou,“ pravil tatínek, „tak by to mohlo být mastné. Jirsák pracuje solidně, to zas beze všeho, ale je drahý jako lékárna.“
„Tatínku,“ tázal jsem se po chvíli, „dáš mi na to peníze, kdybysem jako neměl?“
Tatínek se nafoukl jako měchuřina a pravil: „Když to musí být, tak se umím ukázat. O mně se nemůže říci, že nemůžu loktem do kapsy. Koupil jsem slona, tak na čepičku nebudu litovat nějaký ten krejcar. Ať udělám pangrot.“
Už jsem neříkal nic a pomyslil jsem si, že tatínek je ze všech nejhodnější, jelikož dává na všecko peníze, a hnedky nato jsem si pomyslil, že maminka jest ještě nejhodnější než tatínek, ale za chvilku se mi zdál tatínek zase nejhodnější než maminka a dlouhou chvíli jsem o tom uvažoval, ale nemohl jsem se na ničem ustanovit.
A maminka pravila, že tu byli hoši, co spolu chodíme, a ptali se, jak se mně vede. To mně bylo divné, jelikož před malou chvilánkou jsem přece mluvil s Čendou Jirsákem a ten nic nepovídal, a pak jsem si pomyslil: Třeba spím a to všecko se mně jenom zdá.
Této myšlenky jsem se polekal, že mně tatínek slíbil peníze na čepičku ve snu a až se probudím, nebude chtít o ničem vědět a bude děsně řvát, že nemá žádný bankál. Pročež jsem se pro jistotu ještě jednou otázal: „A doopravdy zaplatíš tu čepičku? Neříkáš to jen tak?“
A tatínek odpověděl: „Tak si mně šáhni na nos, jestli lžu.“ Učinil jsem, jak mně kázal, a nos byl tvrdý, z čehož jsem viděl, že tatínek mluvil pravdu, a tatínek pravil: „Tak vidíš, ty kuliferdo, a pamatuj si, že když táta řekne slovo, tak to slovo platí.“
Vtom cinkl zvonek v kvelbu a tatínek se zdvíhal, že jako půjde obsloužit zákazníka, ale maminka pravila: „Seď, tati, já už to odbudu sama,“ a tatínek pravil: „A co bys, mami, jenom seď, já už to pořídím,“ a tak se hodnou chvíli hádali, kdo má jít do krámu, a nikdo nešel.
Ale pak se ukázalo, že to nebyl zákazník, nýbrž strejda Vařeka s tetou Emou, a maminka pravila: „To jsou k nám hosti,“ a tatínek pravil: „A kruci!“ a strejda pravil: „Přišli jsme se podívat na toho maroda,“ a teta pravila: „Tak co? Ty líná kůže, copak se smí dneska marodit? Kdopak dneska může doktorovat?“
Strejda silně vzdychl a pravil: „Tihle doktoři, to je národ! Jenom umějí strašné peníze brát a ničemu nerozumějí.“
Hlasité předčítání