Zilvar se zasmál a odvětil: „Ale co by to bylo jiného, holenku, ne-li čas? Ten přece utíká a nemá nohy. Musíte mně dávat těžší hádanky, jináč byste mne otrávil. Tohle není nic pro našince.“
Všichni se děsně divili a nejvíc pan maharadža, a pravil: „Ahá tě v kabátě! Ten kluk má, jářku, za ušima. Ministře, musíš mu dát něco těžšího, aby si tak nefoukal.“
„Však ono mu to foukání přejde,“ pravil nejvyšší našeptavač a navaděč, „až uslyší tu třetí hádanku, kterou jsem si extra pro něho v bezesných nocích připravil. Už je mně ho napřed líto. Nuže, nešťastníče, pilně poslouchej a rychle odpověz, co je to:
Já jsem z jaké čeho, z jaké čeho
čí co?
Já mám kde kolik co,
až je co, budou co.
Já jsem z jaké čeho, z jaké čeho
čí co?“
„To ví každé malé dítě,“ odvětil Zilvar hrdě a začal zpívat:
„Já jsem z Kutné Hory, z Kutné Hory
koudelníkův syn.
Já mám v Praze tři domy,
až je koupím, budou mý.
Já jsem z Kutné Hory, z Kutné Hory
koudelníkův syn.“
Když to Pepek Zilvar zazpíval, nastalo na všech stranách velké divení, hlavou kývání, krkem vrtění, rukama mávání a značné křičení a pan maharadža pravil Zilvarovi: „Vidím, že máš dobrou hlavu, pročež se ve světě neztratíš,“ a všichni ministři, šlechtici, vévodové a radové a knížata, jakož i starostové a baroni taky pravili, že Zilvar má dobrou hlavu. A my hoši jsme byli velmi hrdi a radovali jsme se, že Pepek toho dědka tak převezl, a křičeli jsme sláva! a nazdar! Eva taky křičela a princezna křičela ze všech nejvíc.
Ale Zilvar nic a kouřil cikáro, nevšímal si, co se kolem něho dělo, a koukal se na princeznu, princezna se koukala na něho a koukali se na sebe oba dva.
Pan maharadža povstal z trůnu, zdvihl ruku zvolna a dosti vysoko a pravil mocným hlasem: „Kteří jste přišli, můžete si zase jít domů, jelikož slyšení jest skončeno.“ Pročež všecko panstvo, co tam bylo, se sebralo, vsedlo na koně a rozjelo se do svých domovů. My hoši a Eva jsme šli také pryč a po cestě jsme si povídali, že Zilvar je pašák, jelikož toho pána, co má ty vousy, ohromně probodl.
V paláci zůstal jenom pan maharadža s paní maharání a Zilvar z chudobince s královskou princeznou. Pili kafe a mluvili řeči a nejvíc mluvila paní maharání, že je ráda, že to tak dopadlo, a ještě pravila: „Holka své vzdělání dostala a bez krejcaru nebude, a co máme, do hrobu si nevezmeme.“
Hlasité předčítání