Viděl jsem, jak Éda Kemlink seděl jednomu generálovi na prsou a kroutil mu vší silou nos, a ten generál těžce oddychoval a křičel: „Lidičky, kde jste kdo? Pomoc! Ten raubíř by jednoho zmrzačil!“, a když jsem běžel kolem, tak jsem k němu pravil: „Jste si sám tím vinen, proč nás nenecháte bejt?“ a generál odvětil hrdě: „Kroutíš ty mně nos, nebo mně ho kroutí někdo jiný? Tak vidíš, a koukej mazat, než něco popadnu!“ Chtěl jsem mu na to něco odvětit, jenomže kostelník mne honil.
A ten křik a ten rámus byl čím dál větší, cucky lítaly na všecky strany a byla to děsná mela. Všichni hoši potom říkali, že to byla nejkrásnější pranice vůbec. A jako by toho bylo ještě málo – zástup opic vnikl do chrámu a účastnil se rvačky. V tom chumlu jsem zpozoroval, jak Jumbo praštil chobotem maharadžova slona přes hřbet a pravil: „Na tebe, holomku, mám už dávno žízeň,“ a maharadžův slon, divoce se zachechtav, praštil zase Jumba chobotem přes hřbet a vece: „Ty nácku jeden, já tě tak zmaluju, že uslyšíš andělíčky zpívat,“ a tak se horlivě potýkali.
Veliký tygr, trochu už postarší, byl skokem uvnitř a smál se: „Tohle jest mi pěkné vyražení, jsem zvědav, kdo si to se mnou rozdá.“ Sotva to dořekl, již mu skočil jiný tygr na záda a oni se váleli po koberci a strašlivě řvali. Připletla se do toho chumlu krajta tygrovitá a praštila ocasem jednoho ministra. Bylo to jako bejkovcem přes záda, pročež ministr ukrutně zaječel, popadl levorvér a střelil hada do břicha a had křičel žalostným hlasem: „Pánové, on mne načisto, ale načisto zavraždil, a já jsem ho jenom trošku pohladil.“
Ono se to rvalo všecko, venku před chrámem se prali lidi, koně i krávy, prali se i ptáčkové na stromech, i motýli na zahradě a mouchy v kuchyni, a každý dělal, co mohl. A když to bylo v nejlepším, tak paní maharání pravila vysokým hlasem, že to musil každý slyšet: „Co se, panstvo, perete? Já se vám divím. Vždyť vším je vinen ten kluk Bajzův, ten je všeho původa a nikoho nenechá bejt.“ A pan maharadža odvětil hlubokým hlasem: „To je prauda praudoucí, pročež vzhůru na něho!“ A rázem ustala rvačka a všecko, lidi, šlechtici, kluci, dobytek, panstvo, kněz i kostelník, ano i princezna se řítili na mě, jako bysem já za všecko mohl, a já jsem přece nic nedělal a ještě jsem jiné napomínal k slušnosti, a teď to bylo všecko na mně. Potýkal jsem se udatně, ale co to bylo všecko platné, když jich byla přesila, všichni byli najednou proti mně, tak jsem chtěl utéci, ale ono to vůbec nešlo, nohy mne nechtěly poslouchat, jako by patřily cizímu, a já jsem začal křičet: „Ať mě nechají, když jim nic nedělám! Oni sami začali, já jsem si hleděl svého a teď je všecko na mně!“ a řval jsem čím dál tím více, až jsem zpozoroval, že mne tatínek drží za rameno a praví: „Tak už dost a konec, my jsme u tebe a neboj se.“
Hlasité předčítání