Všelicos ještě zajímavého vykládal pan učitel a my všichni pozorně naslouchali. Když bylo po vyučování a šlo se domů, tak se ke mně přidal Bejval Antonín a mluvil se mnou a koukal se kolem, aby všichni viděli, že mluví se mnou ze všech nejvíce. Ale já s ním mluvil dosti málo a kráčel jsem vedle Jumba.
Bejval pravil, že vynalezl obrovský vynález, a když jsem se ptal, jaký by to měl být vynález, tak pravil, že by Jumbo mohl ostávati u nich ve stáji, jelikož by koně mohl naučit sloní moudrosti a sám by od nich pochytil koňskou moudrost. Koně a slon by se mohli skamaráditi a mohli by spolu mluvit.
Odvětil jsem: „To není žádný vynález a já to nechci. Koně ať si chodí spolu, já budu chodit se slonem.“
On však jinak nedal a pořád do mne mluvil, že Jakub bude slonovi dávat seno, oves a rýži a vůbec bude dbát, aby mu nic nechybělo.
Já jsem pravil: „To by se ti šiklo, abys pak každému mohl vykládat, že slon je váš, a nikoli můj. Tadyhle – víš! Až naprší a uschne. Nejsem tak hloupý, jako jsi ty chytrý, a kdo mně nechtěl půjčit kolo?“
Když to Bejval slyšel, tak byl velice zahanben, že se svým kolem tak škotil a nikomu je nepřál, jelikož nevěděl, že budu mít slona, pročež budu nade všechny povýšený. On ale tak dlouho mořil, až jsem pravil: „Tak dobře, abys viděl a pamatoval si to propodruhé,“ a dal jsem Jumba do stáje k Bejvalom.
Jakub měl radost a pravil: „Jářku, to jsme dostali pomahače,“ a jal se slona čistiti kartáčem.
Brzy nato se přihodilo, že se do našeho města přistěhoval pan Kukrle a byl na poště úředníkem. A chtěl, aby mu pan Bejval stěhoval nábytek.
Toho dne jsem doma hlásil, že nepůjdu do školy, jelikož musím stěhovat pana Kukrle. Maminka pravila: „Když stěhovat, tak stěhovat, ale přijď včas a kafe máš v troubě.“ Odvětil jsem: „To se vr!“ a běžel jsem a maminka za mnou volala: „Péťo, dej na sebe pozor, víš, že jseš těžce nemocný,“ a já jsem odvětil: „Beze všeho.“
A když jsem tak běžel, tak se mnou utíkal Zilvar z chudobince, Éda Kemlink a Venda Štěpánků, pročež jsme byli čtyři. Když jsme přišli k Bejvalom, tak na nás čekal Tonda a bylo nás pět. Já jsem si sedl na kozlík vedle Jakuba, on mně půjčil bič a já jsem byl velice hrdý. A Jumbo kráčel vážně za méblákem a kýval hlavou a usmíval se chytrýma očičkama.
Hlasité předčítání