Já jsem pil velice lačně, ono to ve mně žbluňkalo, a když jsem se napil, tak jsem pravil: „Děkuji ti, maminko-milenko, že ses za mne u tatínka přimluvila, aby mně koupil slona. Víš, já a Jumbo, my teď spolu mluvíme a chodíme pořád spolu.“
„Dobře,“ odvětila maminka, „jenom hezky spi, aby ses z toho vyspal.“
„A tobě, tatínku,“ pravil jsem, „taky nastokrát děkuju, žes měl skrz mne takovou outratu.“
Tatínek se pousmál a pravil: „Není zač. To víš, já na nějaký ten krejcar nekoukám, když to musí být.“
U postele stála také Kristýna, ona na mne koukala a já jsem jí pravil: „Až vstanu, tak řeknu Jumbovi a pojedeme do Rampuše. Že v Rampuši neviděli ještě slona?“
Kristýna se zachichtla, ale maminka přísně na ni udělala: „Šš!“ A když jsem usínal, tak jsem slyšel, jak pravím slabým hlasem: „Maminko, dej Jumbovi rýži, jelikož sloni rádi rýži, to jest jejich nejmilejší,“ a pak jsem slyšel, jak v krámě praví váha cinkovým hlasem: „Kilo rýže, čím ještě posloužím, prosím?“
***
Kdepak by horalé v Rampuši viděli slona, neboť ten žije v širých rovinách Indie, zavlažovaných veletokem Gangu, to jest, víš, Kristýno, posvátná řeka tamějších domorodců.
Jenomže teď nevím, jestli jsem to pravil já, nebo pan učitel, jelikož jsme toho dne měli příroďák, ale nikoli ve třídě, nýbrž na dvoře. Žáci stáli kolem našeho Jumba a pan učitel ukazoval na něho pravítkem a vykládal: „Nuže, pozor, žáčkové! Bedlivě sledujte můj výklad, abyste si něco odnesli do života. Nedáváte-li pozor, pak je to nešetrnost vůči mé osobě, když se tolik namáhám nešetře zdraví.
Nuže: Slon, jehož tu vidíte, žije v četných stádech, která se prohánějí v rozsáhlých pampách indických, a živí se povýtce stravou rostlinnou, Melichar nedává pozor, Melichare, dej sem ten provázek, hochu darebný, avšak slon se dává snadno zkrotiti a pak koná platné služby lidem, neboť jest zvíře pilné, nikoli jako Šabata, jehož jsem právě přistihl, jak chytá lelky. Pomáhá při stavbě, vleka ohromné klády svým chobotem, teď jsem právě Melichara napomenul, leč hoch ten darebný nedbá, Melichare, Melichare, hochu darebný, já si pozvu tvého pana otce a promluvím s ním důtklivé slovíčko, což se týče také Klemy, jenž pozor nedává a jiné vyrušuje. Nuže, žáčkové, síla slona jest ohromná a slon se dožívá vysokého věku, s některými žáky mohu mluvit jazykem andělským nebo ďábelským, a je to, jako když hrách na stěnu hází, Vašátko a Klenovec zůstanou po škole, já se s nimi nebudu zlobit.“
Hlasité předčítání