Jumba jsem však nechal stát venku, ono mu to nebylo vhod, ale já jsem mu pravil, že s takovým rypákem nemůže jít do královského zámku. On brečel, ale já jsem pravil: „Nejde to a dost a jak by to vypadalo, kdybys s tím rypákem promenádoval v maharadžově sednici.“
U dveří nás uvítal nějaký pán a měl zlaté hvězdy na kabátě a v holínce zastrčenou zlatou dýmku. Mluvil indickým nářečím, což znělo, jako když se drhne prádlo na valše: Ruch a ruch a ruchajdá, a vedl nás po mramorových schodech nahoru. Bylo to tam tak krásné, že to neumím ani povědět. Bylo tam ještě nádherněji než u Soumarů, kdepak! – to se pan Soumar musí schovat. Z toho jsem poznal, že pan maharadža musí být moc zámožný, asi má plné kapsy stovek, tisícovek, ano i miliónek, a ještě pytel plný pěťáků, takže si může koupit obtisky, kapsle a nůž, co je v něm šest želízek, pilníček na nehty, vývrtka a nůžtičky, a ještě si může koupit sladké kaničky, mejdlíčko a foukací harmoniku a koně a automobil a může celý den sedět v bijáku.
A když jsme přišli nahoru, tak jsme stáli v tom velikém kulatém pokoji, a byly tam zlaté hodiny pod šturcem a já jsem si chtěl na ně jenom šáhnout, a kdyby se nikdo nedíval, tak bysem je chtěl otevřít, abysem se podíval, jaká mají kolečka. Jenomže se všichni koukali.
A ten pán se zlatými hvězdami a s tou dýmkou v holínce pravil, abysme jako počkali, že to bude hnedlinko, a my jsme teda čekali, co jako bude. Najednou z ničehož nic zatroubil někdo na helikón a pak jiný zařval strašlivým hlasem: „Přišel krejčí na zkoušku!“
Hnedky nato zavířily bubny, do toho troubily trumpety a byl z toho děsný rambajz, a pak se náhle otevřely dveře a jimi vstoupil do pokoje nějaký mužský, a že to byl pan maharadža, to jsem poznal hned. Ani jsem si nemohl všimnout, jak vypadal, jelikož pan Brabec se vrhl na zem a praštil se hlavou o podlahu, my jsme udělali to samé, ale já jsem se vůbec nepraštil.
Když jsme zase povstali, tak jsem viděl, že maharadža jest statný, krásný pán a má šavli a za pasem zlaté levorvery a v nose má velké ďoury a z nich mu rostou kníry.
Usmál se vznešeně a pravil silným hlasem, zíraje na nás: „Čí jsou to hoši, pane Brabec?“