A tak jsme šli pořád pryč a bylo strašné horko a mě trápila žízeň a domorodci šli napřed a klestili cestu ostrými noži a nad hlavami nám pořád poskakovaly opice a říkaly si o nás klepy a děsně se tomu smály. Trvalo to hodnou chvíli, než jsme vyšli z lesa, a před námi se otevřela veliká rovina, celá zarostlá vysokou a hustou trávou. Pan maharadža se obrátil a tichým hlasem oznámil, že tady je to sídlo tygrů, pročež tedy budeme lovit tygry, a velel nám, abysme se přichystali. Tak si každý z nás prohlédl pušku, jestli je to v pořádku, a připravil se k ráně.
Domorodí nadháněči vlezli do trávy, šátrali v ní holemi a přitom propukli v děsné řvaní, aby tygry vyplašili. Tygři mají rádi svatý pokoj a nemůžou poslouchat takové řvaní, jelikož je jim to protivné, pročež se velice rozzlobili a vyřítili se z trávy, aby se koukli, kdo to dělá takový skandál, že nemůžou mít chviličku svatý pokoj. A když viděli, že tu nezdobu tropí Indové, tak se do nich pustili, aby je za to potrestali. Ale my jsme hnedky popadli ručnici a přiložili jsme ji k líci a začli jsme do toho bouchat, já jsem sám skolil nejméně šedesát tygrů, ne-li více, a pan maharadža mne pochválil, že jsem zdatný lovec, a já jsem byl rád.
Každý z hošů něco trefil, jenom Zilvar nic, jelikož on pořád mluvil s princeznou a kouřil cikáro, a princezna pravila, že se bojí tygrů, a Zilvar pravil, aby se docela nic nebála, že na ni nedá dopustit, jelikož má strašnou sílu a každého přemůže.
Já bysem o tom nic nevěděl, jelikož jsem si hleděl lovu, ale Eva porád do mne šťouchala a šeptala mi: „Koukej se, oni spolu mluví,“ a měla přitom oči vyvalené.
Už se stmívalo, když jsme se vydali na zpáteční cestu, a když jsme přišli k maharadžovu paláci, tak už bylo docela tma. Byl jsem unaven a stýskalo se mi, že jsem v té tmě mezi cizími lidmi, a tak jsem nikomu nic neřekl a s nikým se nerozloučil a dal jsem Jumba do stáje a nařídil jsem, aby mu dali jíst a pít, a sám jsem se jednoduše sebral a odskočil jsem si k mamince a tatínkovi, abysem jim všecko vypravoval, co jsem viděl a zažil.
***
Jenomže jsem nemohl nic mluvit, jelikož už byla noc a já jsem nesměl vzbudit Mančinku, a tak jsem jenom tak ležel a koukal. Na skříni bylo noční světélko a to pořád mrkalo a já jsem pozoroval, jak po stěnách skáčou stíny, vždycky vyskočily a pak se schovaly, jako by si hrály na pikolu. A hodiny ustavičně tikaly a já jsem se divil, že pořád jdou a ani v noci si nedají pokoj. A pořád tak vážně a pomalu šly jako náš pan notář, když kráčí z kostela, a ty stíny pořád huš! huš! jako myšky, já jsem je rukou chytal, ale nikdy jsem je nemohl chytit.
Hlasité předčítání