I tázal jsem se pana Jirsáka, co by to dělalo, a pan Jirsák odvětil: „Nono, jaképak copak, semhlenc támhlenc, jářku stafralente, snad skrzevá to nepůjdeme k rychtáři, přece jsme oba, jak si myslím, no ne?“ A pak ještě pravil, že některý den se staví u nás v kvelbu a vybere si zboží pro domácnost, čímž si budem kvit. Já jsem pravil: „Tak jo.“
A když jsem šel s Jumbem odtamtaď, tak si Jumbo vykračoval jako milostpán a točil se na všecky strany a koukal se, jestli se lidé koukají, a když viděl, že se koukají, tak byl velice hrdý. A pravil: „Jsem velice elegantní, ale byl bych ještě elegantnější, kdybych měl na zádech dečku a na ocase mašli.“
Ale já jsem mu pravil, koukejme se na něho, co on by všechno chtěl, on si myslí, že peníze dělám, a ještě jsem pravil, aby nějaký čásek počkal, jelikož nemusí být všechno najednou. Tak on už neříkal nic, ale já jsem na něm viděl, že pořád myslí na parádu.
A toho dne jsme se shromáždili před naším kvelbem, že jako pojedeme do Indie. I přišel Bejval Antonín a měl kolo, Kemlink Eduard, Čeněk Jirsák a Zilvar Josef z chudobince a já jsem to spočítal a bylo nás pět. Bejval měl kufřík a v tom měl prádlo, baterku, prak s gumičkou a makovou buchtu. Kemlink si přinesl aktovku a měl v ní dvoje ponožky, něco teplého na krk, pytlíček atlasových bonbónů, kapsle a prášek proti hmyzu a pak mapu Indie a okolí, kompas a atres na nějakého pana Brabce, co dělá krejčovinu v hlavním městě Kalkutě. Ten atres dostal od pana Kemlinka, jelikož pravil, že pan Brabec nám půjde na ruku. Čenda Jirsák se dostavil s batohem a měl v něm celý štos indiánek a levorvér na pět ran a ten prášek, co se z něho dělá bengálský oheň, abysme si mohli udělat bengálský oheň, což jest děsně krásné, a cicvárkové semínko proti bolení, kdybysme něco špatného snědli, a termosku, do které mu maminka dala kafe. A Zilvar přišel s uzlíčkem, ve kterém měl bochník chleba a kus sejra, jakož i kudlu a oka na zajíce, kdybysme nějakého zajíce viděli, a ještě mu pan Zilvar dal na cestu pohlavek, začež mu Zilvar odcizil paklíček tabáku, že bude po cestě hulit.
A když jsme byli všichni shromážděni, tak přiběhla Jodaska a byla to vdova odnaproti a pravila, jestli v Indii potkáme nějakého pana Mothejzlíka, že mu máme vyřídit, že musí kozu prodat, jelikož nežere a neví si rady. Pana Mothejzlíka poznáme prý podle toho, že nosí flanelovou vestu a má vatu v uších, a když se mění počasí, tak si šlape na jazyk. Já jsem pravil, že to vyřídíme.
Hlasité předčítání