Tatínek to v krámě slyšel a přišel do pokoje a taky chtěl, abych přistoupil ještě blíž. Jelikož jsem to nechtěl učinit, tak mne popadl za ucho a přitáhl mne k sobě a otázal se: „Kdo dal tu myš Kristýně do kufru?“ Odpověděl jsem lítostivým hlasem, že já to nebyl a že zas je všechno na mně.
„Tak jsem to byl snad já?“ otázal se tatínek.
I odvětil jsem, že on to nebyl, a brečel jsem.
„Tak to byla naposled maminka?“ otázal se tatínek. Odpověděl jsem, že to maminka nebyla.
A Kristýna při tom stála a šklíbila se tak, že bych ji povalil a zboxoval, kdyby mne tatínek nedržel za ucho.
A tatínek pořád pravil, abysem mluvil, kdo to udělal, jestli si to snad Kristýna naposled neudělala sama.
Ale já jsem nic nemluvil, neboť jsem viděl, že veškeré zapírání je marné, a maminka pravila, že lháti je velký hřích a kdo lže, ten krade.
„To není prauda!“ pravil jsem. „Já nekradu.“
„Aha!“ vzkřikla Rampepurda. „Chytil se!“
Pročež tatínek odepnul pásek a dlouho mne mydlil na zadní část těla a držel mně hlavu mezi koleny. Pak mne nechal, když maminka pravila, už ho nech, a já potom musil cvičit na housle. Velice jsem brečel a hrál jsem „Hrály dudy“ a schválně jsem děsně vrzal, tlačil jsem šmytec na struny, až tatínek zařval, ať toho nechám, že má hlavu jako škop a že mu tím fidláním odrážím zákazníky, a maminka taky pravila: „Jen žádné hraní na housle, jelikož musím vzít prášek.“
Tak jsem toho nechal a šel jsem ven a už jsem nebrečel.
***
Já se nýčko moc těším na zimu, ani se dočkat nemůžu, a každé ráno se dívám z okna, jestli už je země bílá, ale ono pořád nic. Jenom prší, z nebe visí špagáty, že by se z nich daly plést copánky, a čas je to mrzutý. Když přijdou lidi do krámu, tak říkají: „To máme počasí, co, pane Bajza,“ a tatínek praví: „Co mám dělat, když to nechce být lepší.“
Musím pořád sedět doma, a když tatínek zavře kvelb, tak mne zkouší velkou násobilku nebo vlastivědu nebo katezismus, a když se spletu, tak mne bere za ucho a praví: „Já tě naučím, ty kluku darebná,“ a ještě praví, že musím být vzdělanější než on, kdyby mně měl všechny uši utrhat. A Honza si hoví pod kamny a pořád podřimuje, nic ho nebaví, ani myši, ani ptáci, vůbec nic. Někdy hraju s Kristýnou „Člověče, nezlob se“, a když vyhraje, tak se směje, až nemůže popadnout dech, když prohraje, tak se také směje, jelikož je to káča hloupá a není s ní žádná hra.
Hlasité předčítání