Když jsme se na to dívali, tak se na to Jumbo taky díval, on si vzal tu červenou čepičku, aby mu to slušelo, a pořád pryč se díval na toho maharadžova slona a oči z něho nespustil. Ptal jsem se ho, jak se mu to líbí, ale on potahoval nosem a něco si pro sebe mumlal. Káral jsem ho, že nemá potahovat nosem, ale že si má vzít kapesník, co si lidi pomyslí, ale on se najednou dal do bréče. Pravil jsem, že je to hanba, když tak velký slon brečí, a co je mu vlastně do brečení, a on odvětil, že si myslil, že bude taky pozvaný na veselku a že by taktéž kráčel v průvodu, jelikož se na to těšil jako blázen.
Pravil jsem, že my hoši, co spolu chodíme, jsme si taky myslili, že nás pozvou, komu by napadlo, že nás vynechají, když se Pepek Zilvar žení, ale najednou nás nezná, dobře! dobře! my si to budeme pamatovat, a ještě jsem pravil: „A už nebreč!“
Co jsem takto se slonem rozmlouval, ozvala se hudba silným hlasem a průvod se dal do pohybu. A zvony vyzváněly a děla bouchala, bylo plno děsného rámusu a veškeré obyvatelstvo se koukalo, jak si to svatební průvod šine do kostela.
***
Avšak já jsem si najednou vzpomněl, že naši přece musí vidět tu slávu a Kristýna taky musí vidět tu slávu, aby to mohli každému vypravovat, pročež jsem přestal stát na ulici a začal jsem velice utíkat.
Eva za mnou křičela: „Kam letíš, ty blázne? Teď přece přijde to nejlepší,“ ale já jsem odvětil: „Nezdržuj mne, jelikož musím běžet domů, aby tatínek s maminkou a i Kristýna viděli tu slávu a mohli to každému vypravovat,“ a Eva pravila: „Ale přijď brzy.“
Když jsem přiběhl domů, tak jsem byl celý udýchaný, jelikož jsem děsně rychle utíkal, a byl jsem celý říčný a ve spáncích mně ťukalo a ústa jsem měl celá spálená. A křičel jsem mocně: „Už jdou, už jdou!“
Maminka mně domlouvala, ať se upokojím, a tatínek pravil žalostným hlasem: „To je trápení, to už opravdu není k vydržení.“
Ale já jsem byl celý netrpělivý, že mluví řeči a zatím třeba bude po všem, pročež jsem pravil: „Utíkejte, oni rozhazují koláče a lidi je chytají, abysme si taky nějaký chytili, a kde je Kristýna? Ona musí jít s námi.“ Maminka pravila, že Kristýna šla k vantrokám máchat prádlo, a já jsem velice křičel, ať všeho nechá a honem, honem přijde, dřív než bude po všem. A maminka mně chtěla dát meducínu, já jsem jí odstrkával ruku se lžičkou a bylo mně do bréče, že se naši k ničemu nemají, pročež jsem řval na celý barák, a lidi, co byli v krámě, se koukali do pokoje, kdo to tak řve, a byla tam také Kozí Kuncka a ta se velice rychle křižovala a pravila: „Pětranná hodino, aby se mu to nevrazilo do hlavy, to by byla pěkná polízanice!“
Hlasité předčítání