Ale mně se vůbec nezdálo, že je úterý, a ten den vypadal škaredě jako čtvrtek, když máme počty, mluvnici, děják a zemák. A pořád se mi zdálo, že je čtvrtek, a já jsem byl mrzutý. Na náměstí jsem před sebou uviděl Čendu Jirsáka, ještě si tak myslím, že ho dohoním a řekneme si „Nazdar!“ a pošineme se spolu, a pak mě ten celý Čenda Jirsák omrzel, já jsem asi v noci špatně ležel a měl jsem křivý krk.
Jako vždycky jsem se zastavil před cukrářstvím pana Svobody a uviděl jsem tam velikánský dort, byl čokoládový se smetanovými ozdobami a já jsem se sám sebe ptal, jestli bych ten dort chtěl, a hnedky jsem si odvětil: Nechtěl, jelikož se podobá klobouku, jaký nosí teta Vařeková, když chodí na požehnání.
A když kráčím kolem pana polecajta, co stojí na náměstí a bedlivě kouká, zda nevypukl někde nepořádek, tak mám vždycky chuť připlížit se k němu zezadu a vytáhnout mu šavli, abysem viděl, jaká jest, ale tentokrát jsem o to nestál, tak jsem kráčel slušně a dal jsem panu polecajtovi počestnost a on odvětil: „Nazdar, občane!“, což se mi vůbec nelíbilo, já nejsem žádný občan.
Loudal jsem se do školy velice pomalu a přemítal jsem, že by bylo dobře, kdyby se školní budova najednou sebrala a šla pryč, a já bych si šel pěkně domů, a kdyby se mne naši ptali, co je, já bych pravil, že žádná škola není, a sedl bych si na dvorek a pořád bych seděl a koukal a nic.
Když jsem přišel do školy, tak školda už zazvonil, ale ve třídě se řvalo, jelikož tam ještě nebyl pan učitel, ale já jsem neřval a sedl jsem si na své místo a vytáhl jsem učení.
Bylo čtení, jeden žák četl z čítanky, že není, není zima zlá, jak se o ní říká, ale já jsem si pro sebe říkal, jakápak zima, když je takové horko, a díval jsem se oknem ven a viděl jsem, jak nějaký mužský veze kolečko písku, a já jsem se divil, že to toho mužského baví, já bych to kolečko nechal stát a šel bych od toho pryč a lehl bych si na trávník do stínu, a zdálo se mně, že mám v ústech plno písku. Taky jsem viděl děvečku od notářů, jak myla a přitom si zpívala, otvírala široko ústa a měla děsně červené dásně jako šípková povidla, proto se mně znechutila a já jsem netrpělivě čekal, aby toho už nechala a šla pryč, neboť jsem se na to nemohl dívat, ale musil jsem, protože bych pak se musil dívat před sebe a viděl bych Spoutila Oldřicha, co má na hlavě strupy.