Vrchní cirkusák smekl čepici a přitiskl si ji k hrudi, šoupl nohou dozadu a pravil velebným hlasem: „Madáme, pardón, pardón, já nevěděl, že mladý pán jest z lepší rodiny, to jest ovšem omyl a jsem celý pryč, jelikož je to nepříjemné,“ ale slečna vychovatelka mluvila ještě rychlejším hlasem, že je to škandál, do kterého se musí vložit ouřad, aby se to víckrát neopakovalo. Potom popadla Otakárka za ruku a táhla ho pryč a on se dal do bréče.
Pročež se vrchní cirkusák velice dožral a pravil děsným hlasem: „Kvůli vám, haranti jedni hlavatí, všivatí, budu mít ještě nějakou polízanici, marš, odražte od krámu, nebo budu zlý!“ a všechny nás vyndal a bylo nás pět.
Tak jsme šli, nejdřív pomalu, jakoby nic, a pak jsme utíkali, a když jsme byli dosti daleko, tak Čenda Jirsák začal nadávat: „Troubo bengálská, pitomo nubijskej, blboune prvostřídní, slone senzační, votroku světověj, my jsme velectěné publikum a žádní haranti, ty krajto tygrovitá, jaká nebyla dosud nikde k vidění!“
To nadával velice rychle, jako když bičem mrská, a vůbec se nezarazil, takže jsme se velice divili, a Eva se také divila, pročež jsem měl vzteka, že to tak neumím.
Když tak nadával, tak vrchní cirkusák hodil po nás klicanem, ale nikoho netrefil, a Čenda Jirsák se na něho šklebil děsně příšerně a ještě pravil: „Jseš čistokrevná klisna Kismet, pouze několik dnů!“
Potom vytáhl notes a něco si zapsal. Tázali jsme se ho, co si to zapsal, a on pravil: „Pánové, já budu mít neobyčejně prima hřích k svaté zpovědi: Nadával jsem cirkusákovi. Takový hřích ještě nikdo neměl a velebný pán mně to třeba ani nebude věřit. Ale kdyby něco, tak jste svědci.“
My jsme pravili, že mu to dosvědčíme, kdyby něco, a Čenda Jirsák byl velice hrdý.
***
Několik dní potom jdu vám do školy a jako vždycky jsem šel kolem Bejvalovic, abysem počkal na Tondu, že půjdeme spolu. Ale podíval jsem se na tu koňskou hlavu a zamrzelo mne, že cení zuby a směje se potměšile, a já jsem k ní pravil: „Na mne nemusíš cenit zuby. A vůbec mne nebavíš.“ Pročež už jsem nečekal na Tondu a šel jsem radši sám.
A tak jsem šel sám a ještě jsem si myslil, že bych měl kamenem trefit porculánovou hrušku na elektrickém vedení, ale špatně jsem hodil, a tak jsem toho nechal. Bylo to v úterý a ten den mám velice rád, protože máme čtení, nábožku, kreslení a tělák. Čtení, to nic není a v nábožce máme děsnou legraci s Káťou, jelikož si vždycky šňupne z piksly a pak praví: „Ó vy hordo pohanská, ó vy zbrojnošové římští, ó vy zástupové Amalekitských, všechny vás nechám bez oběda, dokud se nenaučíte křesťanským mravům!“ Tělák je samo sebou náramný, ale ze všeho nejraději mám kreslení, jelikož užíváme barviček a můžeme kreslit z hlavy.
Hlasité předčítání