Bylo nás pět

Pak jsme mluvili řeči, jenom aby si dítky nehrály se sirkami, což by bylo neštěstí, neb vítr vane do vesnice. Vtom Zilvar zapálil jeden barák, obyvatelé křičeli: „Hoří!“ Já byl hasič a troubil jsem „tú-lá!“ a Kemlink bubnoval a pravil: „Na vědomost se dává, že vypukl požár.“ Obyvatelé bědovali a vynášeli nábytek i dobytek a pohořelí bědovali: „Jsme my to ale chudáci!“

Když požár nejvíce zuřil, tak Bejval Antonín pravil: „Lidičky, zachovejte rozvahu, neb takovou pohromu nepamatují ani nejstarší pamětníci.“

Čeněk Jirsák stál opodál a šklebil se, ale jenom trošku, a pravil, to není žádný opravdivý požár, když se nezvoní na poplach. Když u nás hořel hraběcí špýchar, tak se zvonilo na všechny zvony a někteří vybíhali ven v podvlíkačkách, jak byli, protože to bylo v noci.

Bejval to uznal, já jsem to taky uznal, všichni to uznali a Bejval pravil: „Tak zvoň na poplach!“ A Čeněk Jirsák zvonil, a tak si s námi hrál, ačkoli nikdo nechtěl, aby si s námi hrál.

Veškerá dědina lehla popelem a Éda Kemlink si propálil kalhoty a brečel, že takhle nemůže domů.

Bejval pravil: „Kdo ti za to může, měls dávat pozor.“

Éda pravil: „Vy jste mne naváděli a já to na vás řeknu.“

Když jsme šli domů, tak Bejval pravil, že s Édou není žádná hra, a já jsem taky pravil, že s Édou není žádná hra.

***

S Čeňkem Jirsákem nemluvím, protože on je takový. A když on je takový, tak já jsem taky takový.

My říkáme Jirsákovi Krakonoš. To jméno vynalezl Tonda Bejval, neb on všecko vynalezne. Pročež mu každý říká Krakonoš. Jeho bratrovi Ferdinandovi, co dělá ve fabrice, se taky říká Krakonoš.

Pan Jirsák dělá čepice a papuče a říká se mu starý Krakonoš. Paní Jirsáková peče oplatky a prodává je o poutích a říká se jí stará Krakonoška. I dospělí je tak nazývají, ale nikoli na posměch, ale tak. Jirsákovi si z toho nic nedělají.

Když někdo přijde: „Stálé zdraví přeju, pane Krakonoš, tak bysem potřeboval nějaké bačkory,“ tak on odpoví: „Prosím, jaké by to měly být? Máme hojný výběr.“

Jirsákovi jsou velmi pobožní. Pan Jirsák vodí procesí do Vambeřic a předříkává píseň „Maria, Maria, denice vítězná, oroduj za nás, Matko, v každý čas, Královno nadhvězdná.“ Přitom má brejle a přísně se dívá přes brejle, zda procesí jde pohromadě čili zda se necourá každý extra a nikdo nezůstává zpátky. Když si procesí přezouvá botky, tak počká a sám pro sebe si nábožně zpívá a dívá se přes brejle, zda si už procesí přezulo botky.