Tázal jsem se ho nevinným hlasem, jaké šoufky míní, a on pravil: „Například – jaké šoufky: Když hudební spolek táhl ulicí, který z vás vykřikl na mne: Ty opičí muzikante?“
Pravil jsem, že to nikdo z nás nemohl býti, a tudíž že to musil vykřiknout někdo docela jiný, a Čenda pravil: „Máte štěstí, že jste to nebyli, jelikož bych musil někoho z vás přizabít.“
Pochybovali jsme, že by někoho z nás přizabil, ale Čenda pravil, že by to jistě udělal, protože když má vzteka, tak je děsně zlý. Tak jsme rozmlouvali a pořád jsme kráčeli, až jsme přišli ke královskému paláci, a tam jsme spatřili, jak se řadil svatební průvod. Asi milión nebo sto slonů nebo ještě víc, ani jsem to neuměl spočítat, stálo v dlouhatánské řadě. Na prvním slonu seděl strašlivě tlustý chlap a na hlavě měl zlatý šišák, co byl na něm chochol peří, a mával šavlí sem a tam, přičemž koulel očima, a pod nosem měl vousy. To byl ten největší generál maharadžova vojska a měl na prsou vyznamenání, jelikož všecky nepřátele pobil.
Za tím generálem seděli na slonech ještě jiní generálové, ale byli to generálové spíš obyčejnější, také neměli tolik vyznamenání, jelikož pobili jenom sem a tam nějakého nepřítele, ale každý měl šavli, flintu nebo levorvér, a dívali se hrdě. Někteří neměli docela, ale docela nic, jenom otevřený deštník, a tak si seděli, ale dívali se taktéž hrdě.
Uprostřed stál bílý slon s altánkem, co měl červené a zlaté záclonky. Jak foukal vítr, tak se ty záclonky oddělávaly, a my jsme tam viděli princeznu, jak tam sedí. Vedle ní seděl nějaký pán a to byl družba. A měl vysoký, lesklý cylindr a černý frak a modré podvlékačky a na nohou červené bačkory. Tomu jsem se musil děsně smát, jelikož mně to bylo k smíchu, a ukazoval jsem ho Evě Svobodové, ale ona se koukala jenom na princeznu a pořád pryč říkala: „Vzala na ty šaty ten nejlepší, ten nejtěžší atlas, to se vidí na první pohled,“ a pořád mluvila o těch šatech a já jsem pravil, že mě to nebaví.
Eva se se mnou chtěla hádat, ale vtom vyvedli slona pana maharadži a to byl ten největší slon ze všech, ten nejkrásnější bílý slon, a na hřbetě měl altánek ze zlatého a stříbrného mřížoví a na střeše toho altánku byla korouhvička, která se točila podle toho, jak vítr do ní foukal. A hřbet slonův pokrýval pestrý koberec.