Pravil jsem, že s cirkusem přijelo také mnoho dětí a jeden cirkusácký hoch přišel do naší třídy, aby se s námi učil. My jsme byli proto velice hrdí a celá škola nám to záviděla, že máme spolužáka od cirkusu.
Velice jsem si přál, aby se posadil vedle mne, já by sem mu napovídal a všichni by měli vzteka. Ale pan učitel ho posadil do zadní lavice vedle Sabaty, jelikož je veliký. On je největší ze všech, ale nic neumí, píše, jako by chodil do kašičky, dělá samé kaňoury a nezná ani násobilku, ani které jsou smrtelné hříchy, ani úměru, ani zlomky, jelikož vystupuje v cirkuse a nemá čas na učení.
On se nazývá Alfons Kasalický, ale jeho tatínek se jmenuje signore Rudolfi a v cirkuse je ze všech nejprvnější, jelikož má pod sebou všechny krasojezdce, šašky, verbloudy, opice a jinou dravou zvěř. Tázal jsem se ho, jak to přijde, že se jmenuje Kasalický, ale jeho tatínek signore Rudolfi, a on mně pravil, že v cirkuse si všichni umělci dávají jiná jména skrz reklamu. Tomu jsem se velice podivil.
Ale tělocvik umí ze všech nejlépe, šplhat, skok přes kozu, na bradlech, veletoč i stojku a ještě jiné věci, co se ve škole neučí. A o přestávce dělal kotrmelce třikrát ve vzduchu a tak se umí zkroutit, že má hlavu tam, kde má ostatní lidstvo nohy, a nohy, kde mají jiní hlavu, a vypadá to tak, jako by byl tak zamotaný, že ho už nikdo nerozmotá. Pan učitel to viděl a pravil: „Kasalický, Kasalický, tady není žádný cirkus, ale budova školní,“ čemuž jsme se všichni i s panem učitelem srdečně zasmáli. Když pan učitel viděl, že se smějeme, tak ještě pravil: „Pročež všeho s mírou!“ a vzal ho za ucho a my jsme se smáli ještě víc.
My hoši s ním všichni mluvíme a on mluví s námi, Bejval Antonín k němu dolejzá, protože by chtěl, aby s ním mluvil ze všech nejvíc, a pravil, že musejí spolu chodit, protože Bejvalovi mají také koně, ale Kasalický mluví nejvíc se mnou, jelikož jsem mu slíbil, že mu přinesu tabák, co má tatínek v piksle na almaře. Po škole jsme ho vždycky vzali mezi sebe doprostřed a mluvili jsme a žáci z jiných tříd chtěli jít s námi, ale my jsme pravili: „Jděte si sami, my si jdeme také sami.“ A hodně jsme s ním mluvili, hlavně o cirkuse, všechno jsme chtěli znát a on nám to povídal. Ptali jsme se ho, jak dlouho tu cirkus zůstane, a on pravil, až jak podle toho, to přijde na návštěvu. Jeho tatínek pravil, že se mu zdá, že u nás bude špatná štace, jelikož v našem městě je prý moc hospod, dva bijáky a ochotnické divadlo, pročež zdejší lidi jsou asi moc vzdělaní a nebude tu pochopení pro prvotřídní umění. Já jsem pravil, že to není prauda, že tu lidi vůbec nejsou vzdělaní a všecko půjde do cirkusu. Načež Kasalický pravil: „To jsem sám rád, však už je na čase, aby se kšefty trochu hnuly.“
Hlasité předčítání