Bylo nás pět

„Nyní teda,“ pravil, „šiju obleky pro pány i hochy, ke mně zná cestu i ten největší hlaváč, jelikož dělám podle nejnovější fazóny, suknem nešetřím a užívám jenom těch nejjemnějších příprav. Ke mně vejde třeba ten nejhorší šupák, po všech mezích vyválený, ale z mé ruky vyjde panáček jako malovaný. Avšak nemám ve zvyku se chválit, jelikož dobré dílo se chválí samo. Na mne se můžete zeptat, koho chcete, a každý vám řekne: ‚Krejčí Brabec? Oho!‘“

Poslouchali jsme rádi a ze všech nejvíce poslouchala Eva Svobodová, pročež se mně nelíbilo, že krejčí Brabec je takový hrdý.

Potom pan Brabec ještě pravil, že šije taktéž pro zdejšího maharadžu, který milostivě vládne jednomu miliónu, jednomu tisíci a jednomu stu lidí a obývá krásný zámek, ve kterém je padesát tisíc komnat a v každé z nich je šifonér[30], kanape a fortepiáno, jakož i gramofon, akvárium s rybičkami a mnoho jiných skvostných věcí.

Pan maharadža jest dobrý zákazník, platí hotově, a nikoli na splátky, ale vyniká přísností, a když se mu něco nelíbí, tak strašlivě řve na celý zámek, a kdyby mu krejčí obleček zvrzal, tak v tom momentu hlava dolů, bez dlouhých řečí a orací[31], on to může udělat, jelikož nikdo vyšší nad ním není postavený.

A ještě pravil pan Brabec, že dnes večer panu maharadžovi jde odvádět dílo, pan maharadža si objednal nový stejnokroj a dnes teda bude poslední průba[32]. I ptal se nás, jestli bysme ho do toho krásného zámku nechtěli doprovodit, a my jsme odvětili, že půjdeme rádi a beze všeho.

„Tak dobře,“ pravil pan Brabec, „jakmile se setmí a na nebi se objeví Jižní kříž, tak vyrazíme.“

***

A když nastal večer a přišla tma na celou zemi a na nebi svítily veliké hvězdy, tak jsme se vydali na cestu. Napřed kráčel pan Brabec a nesl přes ruku maharadžovy nové šaty barvy červené, se zlatými knoflíky a šňůrami. Byly to vznešené šaty a pan Brabec kráčel opatrně, aby tomu obleku nic neudělal. A já jsem jel na slonu a ostatní hoši kráčeli vedle mne a Eva Svobodová jela také na slonu, jelikož jsem jí dovolil, a ona se mne držela. A tak jsme šli, bylo nás pět hošů a Eva a pan Brabec a mluvili jsme řeči.

A tak jsme šli pořád pryč, až jsme uviděli ten veliký zámek, a ten zámek byl o mnoho ohromnější, než jest hraběcí zámek u nás. Ležel ten zámek v parku, kde rostly palmy, sykomory a blahovičníky a všelijaké jiné byliny, které jsme ještě ve škole neměli, takže je neumíme pojmenovat. A ty stromy voněly neobyčejně nádherně jako po vanilkovém cukru.