Pak jsme šli do polí, s námi šel Éda Kemlink a s námi chtěl jít také Čeněk Jirsák, ale nikdo se ho neprosil. Tak on dělal, jako že s námi nejde, ale já dobře viděl, že nejde sám, ale jde s námi. Když jsme byli v polích, tak jsme z těch krabic postavili dědinu, já jsem napsal na jeden barák Škola, na druhý Obecní úřad, na třetí Koloniál a na ostatní nic. Čeněk Jirsák pořád očumoval a pak pravil, že na jednu škatuli by se mělo napsat Kostel, ale já jsem pravil: „S tebou se nikdo nebaví,“ on odpověděl: „S tebou se taky nikdo nebaví,“ já jsem pravil: „To jsem řekl já a ty si vymysli něco nového.“ On pak mlčel a já jsem byl rád, že jsem ho převezl.
Načež jsem napsal na jednu krabici Hostinec U havrana a před tou krabicí jsme si sedli na bobek, jako že sedíme v hospodě a mluvíme řeči. A Čeněk Jirsák smutně pravil: „Škoda že jsem po svaté zpovědi. Kdybych nebyl po svaté zpovědi, tak bych taky jako bych seděl v hospodě, jako bych pil pivo a dělal bych obyvatele. Ale protože jsem po svaté zpovědi, tak nesmím, abych nezhřešil slovem nebo skutkem.“
„Tak jdi pryč, ty vole,“ pravil jsem.
On se hnusně zamračil a odpověděl: „Ty kluku pitomá, kdybych nebyl po svaté zpovědi, tak bych ti vynadal.“ Pohrozil mně pěstí a povídal: „Počkej, ty moulo, až nebudu po svaté zpovědi, tak ti rozbiju frňák.“
My však nedbali na tu hloupou řeč, ale seděli jsme v hospodě a mluvili jsme řeči.
„Víte co?“ pravil Éda Kemlink. „Já jsem starosta.“
Bejval Antonín se usmál a odvětil: „Starosta jsem já.“
Já jsem se také usmál a pravil jsem: „To se vr!“
„A co jsem já?“ tázal se Éda Kemlink.
Tonda odpověděl: „Ty jsi obecní slouha a musíš vybubnovat požár.“
To se Édovi líbilo a pravil: „Tak já jsem obecní slouha a vybubnuju požár.“
„Tak už dost, a teď se musejí mluvit řeči,“ pravil Tonda.
„Tak začni,“ vybídl jsem ho.
„Nó, sousedé,“ začal Tonda, „tak ourodu máme chválabohu pod střechou a nýčko je to dobré.“ Mluvil nízkým hlasem.
Já jsem taky mluvil nízkým hlasem: „Ba, prauda, sousedé, ouroda je dobrá, mohla by být lepší, žito sype, brambory se vydařily, teď jak bude s řípou, krmení je hojnost a husy máme taky.“
„Já bysem vám, sousede, prodal jalovici, plácnem si,“ pravil Tonda.
„Zač by byla?“ ptal jsem se.
„Za padesát tisíc, ať škoduju.“ Tak jsme si plácli.