To mně vypravoval Franta Voborníků, co jsou u Vařeků jako nájemníci. Tázal jsem se ho, zda tu truhlu se zlaťáky viděl, on odpověděl, to zrovna ne, ale že se jednou v noci probudil a slyšel, jak se ze sklepa ozývá cinkání: „Ajnuncvancik – cvajuncvancik.“ Franta když to pravil, tak se strašně zadušoval, z čehož jsem poznal, že nevrdlouže[6]. Když jsem to tatínkovi vypravoval, tak se zasmál: „Hohoho!“ a dal mně větrovou pokroutku.
Vařekovi mají také dědečka, který jest děsně starý, loni mu bylo dvě stě let. Sedí pořád ve fodelu[7], na hlavě má kulatou čepičku se střapcem, vousy mu rostou z nosu, z očí i uší a na zádech mu roste mech. Taktéž má u nosu kapku. Sedí ve tmě, šňupá tabák a potom hlučně kýchá, jako když vybouchne kapsle. Pověst vypravuje, že když jednoho dne jel kolem Vařekovic baráku sám císař Josef v kočáře, tak dědeček si klekl do bláta a podal císaři pánu písemnou žádost, aby dostal trafiku. Císař pán poručil zastavit příležitost, vlídně se usmál, řka: „Dobrý muži!“
Dědeček už nic nevidí, ale zato sluch má bystrý. Když v krámě strejda Vařeka povídá učedníkovi, aby skočil s penězma na poštu, tak dědeček tluče holí o podlahu a vztekle zařve: „Nedovolím, aby se bůhzdarma vyhazovaly peníze!“ Proto když je u Vařeků řeč o penězích, tak se mluví šeptem.
K odcizení krabic jsem si vybral chvíli k polednímu, když jsou po obědě. V ten čas tetinka Emílie nadává v kuchyni služce a služka odmlouvá, učedník pak jde s jinými učni hrát karty na kláda u novostavby. Strejda Vařeka pak si lehne v krámě na pult, dá si štůček sukna pod hlavu, jiným kusem látky se přikryje, načež praví: „Á jo, stojí to všecko za hovor, kdyby někdo přišel, tak mne zbuďte,“ ale v tu dobu nepřichází žádný zákazník. Potom báječně chrápe a o ničem neví.
Tak jsem se vplížil do kvelbu, opatrně se rozhlížeje na všechny strany, zda neuslyším podezřelý šramot. Jsem v tom krámě dobře obeznámen a vím, kde co je. Tak jsem vlezl pod pult, kde jsou krabice s košilemi a jiné zboží, vyházel jsem to všechno na podlahu a popadl jsem škatule a již jsem byl venku. Tam na mne čekal Bejval Antonín, aby mně pomohl, pročež uchopil část kořisti a utíkali jsme, abysme byli pryč, neb strejda, kdyby to věděl, tak by dělal jako blázen, že má takovou škodu, a já bych pak doma neobstál.