Ze zadní lavice mně někdo poslal namalovaný obrázek člověka s oslíma ušima a pod tím stálo: „To jest Páta Karel pošli to dál,“ ale já jsem papírek zmuchlal a hodil pod lavici, jelikož jsou to blbé vtipy. A hlava mne bolela a v uších mně šumělo, jako bych se byl ponořil pod vodu a hledal oblázek. Já bych pil, ale hodně studenou vodu, co po ní trnou zuby, pořád bych pil, a zamhouřil jsem oči a zdálo se mně, že jsem skvrnitý jaguár, který se jde napít z potoka. Ale nebyl jsem jaguár a chtěl jsem, aby už bylo po škole a šlo se domů.
Abych se trochu povyrazil a smutné myšlení zahnal, tak jsem začal myslit na cirkus, jak jsme v něm užili zábavy. Ale cirkus už odjel a na náměstí zbylo po něm kolo posypané pilinami a roztrhané vstupenky, útržky plakátů a hromádky hnoje a vůbec nic, docela nic. Mému myšlení se nechtělo dařit, i zdálo se mně, jako by žádný cirkus nikdy u nás nebyl a jenom že jsem o tom někde četl v knížce nebo mně kdosi cosi o tom povídal a já jsem tomu věřil a nevěřil.
Tak jsem si pravil: Musíš myslit o něčem jiném, o čem? Například, jestli k nám dneska přijde cesťák a jestli tatínek objedná nebo řekne: „Nepotřebuji nic, jsem hojně zásobený.“ A jestli Bejvalovi pacholci nám přivezou od dráhy bednu, a pak jsem si vzdychl: Proč právě bednu? Stejně nebudou v ní obrázky. To mě bolí hlava.
Najednou jsem viděl ty šašky v cirkusu, co házeli ta barevná kola, nejdříve letělo červené kolo, za ním modré a pak žluté, letěly velice pomalu, jako když kráčí pan starosta s panem notářem a s velebným pánem, ale pak lítala pořád rychleji a rychleji, pan starosta s panem notářem a s velebným pánem utíkali děsně rychle, horempádem, a utíkali ještě více, letěli na dráhu, aby stihli vlak. Vtom mne pan učitel vyvolal, já jsem nevěděl, kde jsem, a pan učitel pravil: „Bajzo, Bajzo, já se tu namáhám a ty bloudíš duchem mimo tuto síň učební,“ a pravil to tak protivně, že mě ještě více bolela hlava, a díval se přes brejle a zdvihl ukazováček, což se mně vůbec nelíbilo. Já jsem mu chtěl říci, ať nezdvíhá ukazováček, ale on se odvrátil a vyvolal jiného žáka.
Školda zazvonil, tak jsem viděl, že uplynula teprve jedna hodina, a byla přestávka, byl velikánský řev, já jsem schválně neřval, ale zůstal jsem sedět a jenom jsem koukal, a bylo zeleně, jako bych byl pod vodou. I uviděl jsem, jak Páta Karel vytáhl housku a začal pojídat, měl mastné pysky a to se mně tak znechutilo, že jsem začal děsně křičet: „Dej tu housku pryč, nebo ti dám!“ a pořád jsem to křičel a chtěl jsem Pátovi housku vyrvat, ale udělalo se mně hrozně špatně. Myslím, že to byl Bejval, co mně složil učení do kabely, ale jistě to byl jiný, co mně nasadil čepici, a zase nějaký hlas pravil: „Já půjdu s ním,“ a to už jsme byli na chodbě, kde jsou obrazy představující výjevy z českých dějin, a ty obrazy visely nakřivo. A co mně bylo nejdivnější, že chodba, kterou se jde do tělocvičny, byla vždycky napravo, a najednou byla po levé ruce. Také okna byla ne tam, kde měla být, ale na druhé straně. Z toho se mně udělalo ještě více špatně. Obrazy jako by tekly ze stěn, pan učitel také tekl a rozléval se po chodbě a bublal, jako by se vařil, a z toho bublání vycházel hlas: „Bejval a Kemlink! – Zde! – Jmenovaní žáčkové, přistupte blíže a dovedete Bajzu domů. Leč opatrně, opatrně! Ostatní pak na svá místa. Bejvale a Kemlinku, jste už velcí chlapci a já spoléhám na vás, že si povedete s náležitou obezřetností. Doufám, že tato zlá nemoc mine bez neblahých následků.“
Hlasité předčítání