Teta vstala, urovnala si faldy na sukni a pravila: „Ale já tomu moc dobře rozumím,“ a strejdovi pravila: „Vstaň a pojď!“ a mně pravila: „Stejně to máš ze samého skotáctví a práh tohoto domu už nikdy nepřekročíme.“ Tatínek pravil: „Nepřijdete k nám, nepůjdete odsud, jakáž pakáž.“
A oni šli pryč a byli červení a šli velice rychle a tetě přitom vrzaly botky řkouce: „Ať! Ať! Ať!“
A když odešli, tak se tatínek smál hlubokým hlasem: „Hohoho!“ a pravil mamince: „Máš to pěknou přízeň, matko, můžeš si ji dát rovnou pod šturc[23].“ A maminka se smála vysokým hlasem: „Hehehe!“ a pravila tatínkovi: „Co bych si ji dávala pod šturc, když je to tvoje přízeň, a ne moje přízeň.“ A slyšela to Kristýna v kuchyni a smála se nejvyšším hlasem: „Hihihi!“ a maminka ji napomenula: „Ššš, holka bláznivá, nemáš kusa rozumu, to dítě chce spát.“
Ale já jsem nechtěl spát, jelikož jsem musil jít s Jumbem k panu Jirsákovi, aby si opruboval tu červenou čepičku.
***
Pročež jsem vyskočil z postele, a jak jsem byl, tak jsem pravil Jumbovi, že si musí oprubovat tu červenou čepičku, aby mu byla dobře, a Jumbo šel a já jsem taky šel, pročež jsme šli oba. A po celou cestu jsem pořád slyšel, jak se tatínek směje hlubokým hlasem: „Hohoho!“, maminka dosti vysokým hlasem: „Hehehe!“ a Rampepurda tím nejvyšším hlasem: „Hihihi!“, až se mně to nelíbilo a já jsem si myslil, ať si Rampepurda nechá to své „hihihi!“, až půjde na procházku se šamstrem.
A pořád jsme šli, já a Jumbo, až jsme přišli k panu Jirsákovi a on pravil: „Stálé zdraví přeju,“ a hnedky přistavil k Jumbovi žebřík a s Čendou popadli tu červenou čepičku a posadili ji slonovi na hlavu, pak se koukali a pan Jirsák pravil jásavým hlasem: „To není čepička, to je stafraholtská báseň, s takovou věcí může vašnosta do té nejvybranější společnosti, rovnou může vašnosta v té čepičce jít na peněžnický bál, jelikož vyhlíží jako baron.“ A slezl ze žebříku, Čenda taky a všichni tři jsme poodstoupili, abysme viděli, jak ta čepička sedí.
A Jumbo mne prosil, abysem mu půjčil kapesní zrcátko, jelikož se chtěl taktéž podívat, jakou dělá parádu, a tak jsem mu zrcátko podržel a on se koukal, přimhuřoval chvilku levé, chvilku zas pravé oko, dal si jednu nohu v bok, pořád se točil a moc si o sobě myslil.
Pak požádal pana Jirsáka, aby mu posadil čepičku našišato, pan Jirsák pravil, beze všeho, a zase vylezl na žebřík, aby vyhověl, a Jumbo pravil, že to musí být moc našišato, jelikož je to novomódní. Pak se zase podíval na sebe do zrcátka, koukal se mužně a byl dosti vznešený, celý se zarděl štěstím a pravil, že se mu o čepičce bude zdát.
Hlasité předčítání