Krejčí odvětil: „Jejich indické Osvícenosti, to jsou hoši, co s nimi chodím.“
„Pěkní mládenci, čistí mládenci,“ pochválil nás pan maharadža, „a to douče, co je s nimi, se také dobře vyvedlo.“
Eva Svobodová se celičká zapýřila a udělala asi čtyři poklony a pak se schovala za mne.
„A jistě se dobře učí,“ pravil ještě pan maharadža. „Jestlipak, hoši, umíte násobení s výhodou, měřictví, vlastivědu, ano i katezismus?“
„Umíme,“ odvětili jsme a já jsem pravil: „A já umím ze všech nejlíp.“
To jsem si dal, že jsem tak zalhal! Pan maharadža hrozně zahejbal vousama a pravil: „Ty mlč! Já už tě dlouho pozoruju, že jseš ze všech nejhorší a ostatní navádíš.“
Tak jsem už mlčel, ale měl jsem děsného vzteka, že zas je všecko na mně, ačkoli vůbec, ale docela nic nedělám.
Pan maharadža ještě všelicos mluvil a přitom mu pan Brabec zkoušel obleček. Nejdřív mu pruboval kabát a dělal na sukno křídou čáry-máry a ryc! Utrhl mu límec u kabátu a pak ho zase přišpendlil a do toho mluvil starostlivým hlasem: „Neškrtí pod paždím, Jejich Osvícenosti? Jelikož to chce mít vůli, v pasu, myslím, že to bude akorát, teď se nosí sáčko spíš podelší a trošku vyšvajfnutý, ovšem někdo zas žádá kabát spíš kratší, a vzadu to uděláme nabírané, tu kalhotu trochu zkrátíme, u krku je to, myslím, dobré, ráčejí se obrátit, Jejich indické Osvícenosti, ták, ták, já díky vzdávám, to bude obleček jako z cukru, dejž to nebeský Alláh, aby ho pan maharadža ve zdraví užil.“
Když bylo po zkoušení, tak jsme se posadili ke stolu a mluvili jsme řeči. A pan maharadža mluvil s námi nejdřív dohromady a pak s každým zvlášť a na všecko se vyptával. Nejdříve se tázal Zilvara: „Čím je tvůj pan otec, synáčku?“
A Zilvar vstal a odpověděl celou větou: „Můj otec, prosím, jednostpane, jest almužníkem a chodí po domech žebrat, jelikož má dřevěnou nohu a jináč je také špatný.“
„To jest nesmírně zajímavé,“ pravil pan maharadža, „a přijde si na moc peněz?“
„To podle toho, prosím, jednostpane. Nejvíc si vyprosí o funusech.“
„Nanejvýš zajímavé, pročež pozdravuj ode mne pana otce,“ pravil maharadža.
Potom vyvolal Kemlinka a Kemlink odpověděl silným hlasem, že jeho tatínek píše na berňáku, a pan maharadža podotkl: „To musí mít tvůj tatínek moc práce, když se to tak vezme.“