Celé město se koukalo a všichni se divili.
A když jsem zahnul za roh, tak se divili: Preclík, kominík, Laušmanka, niťařka, Dušánek, cedulář, Vobořilka, krupařka, a Homoláč, sklenář, a Netuka, mydlář.
Taktéž se divili všichni holubi, co létají kolem báně, Bejvalovi koně se divili i Jakub, pacholek, i psi se divili, mezi nimi též Pajda.
Veškeré tvorstvo kulilo vočadla a říkalo: „Jé!“
A pan starosta se koukal z okna radnice a s ním celé obecní zastupitelstvo a bylo náramné divení. Pan Letovský, náš polecajt, se vzpřímil a salutoval mně řka: „Sláva ti, ó synu vlasti!“ Já jsem poděkoval neobyčejně slušně.
Byl pak obrovský sběh lidu a ozývalo se troubení hasičstva. Někteří pravili, že by se to mělo dát do novin, aby si to lidi přečtli.
A slon kráčel pravidelným krokem, a když jsem se podíval dolů, co jsem spatřil? Dva mužové kráčeli po pravé straně, dva pak po straně levé. Měli šátek kolem hnědých beder, na hlavě turban, v jedné ruce třímali oštěp, v druhé pak kabelu s učením. Oni mužové se nazývali: Bejval Antonín, Kemlink Eduard, Jirsák Čeněk a Zilvar z chudobince, jménem Josef. Když jsem to spočítal, tak jsem viděl, že nás dohromady bylo pět. Já jsem byl ten nejprvnější a ti čtyři byli moje tělesná stráž.
Za hlučného troubení a bubnů ramplování jsem došel před školu a pan učitel, dívaje se z okna školní budovy, pravil: „Žáčkové, zachovejte mi pořádek, aby nebylo stížností z řad obyvatelstva.“
Před školou mne Jumbo sundal dolů a pak mně podal čítanku, mluvnici, početnici, jakož i psací náčiní.
Tu pak vyšel ven školda, i zkřížil ruce na prsou a tázal se: „Čeho žádáš, velký muži?“ Kázal jsem mu, aby mně po dobu školního vyučování slona bedlivě opatroval a přinesl mu něco k občerstvení.
Školda se uklonil vece: „Prosím!“ a odešel do školní budovy, v krátkosti však z ní zase vyšel a přinesl láhev citrónovky, kterou podal Jumbovi.
Slon přiložil láhev k ústům a limonádu vypil, řka: „Brr! Ta bere! Pánbůh zaplať!“
Když jsem viděl slona píti, sám jsem dostal strašnou žízeň a otevřel jsem oči a dlouho jsem nemohl pochopit, že ležím v posteli. Kde je sběh lidu, kde je ta sláva a to troubení, to ramplování?
Bylo už pozdě, krám byl zavřený, tatínek seděl u postele a koukal se, maminka mne podpírala jednou rukou a v druhé držela sklenici s malinovou limonádou a pravila: „Pij, Petříčku, ono ti odlehne.“
Hlasité předčítání