Zilvar na to pravil, že to jináč nejde.
Pak paní Brabcová pravila, že pan Brabec pije kořauku a pak se nezná.
Zilvar zase pravil, že to jináč nejde.
A paní Brabcová pravila, že ten její člověk pořád trčí v hospodě a kamarádi jsou mu milejší než domov. Zilvar opět pravil, že to jináč nejde.
A paní Brabcová pravila, že se na to dlouho koukat nebude, pročež pana Brabce praští mokrou hadrou přes obličej, aby si to už jednou pamatoval.
Zilvar opět pravil, že to jináč nejde a že se to s takovými musí umět.
A paní Brabcová se otázala: „Řekněte mně, proč právě já mám být taková nešťastná?“
A Zilvar odvětil: „To máte různý.“
A paní Brabcová pravila Zilvarovi, že je vzdělaný mladý muž, který má z toho pojem, a že hned na něm poznala, že musí být z lepší rodiny, jelikož mluví jako kniha. Zilvar pravil, že je z chudobince, kde leccos vzdělaného pochytil.
Paní Brabcová pravila: „To jsem si hned myslila, jak jste začal mluvit,“ a Zilvar byl velice hrdý.
Potom nás paní Brabcová uctila malinovou limonádou a my jsme dychtivě pili, jelikož mezi námi panovala veliká žízeň.
***
Když jsme pili tu dobrou, tu červenou malinovou limonádu, tak se ozvaly v síňce kroky a brzy nato se rozletěly dveře a do sednice vstoupil jeden tlustý, silný a vysoký pán, co měl velké kníry a na hlavě turban, a já jsem věděl hnedky, že je to pan Brabec, jelikož měl kolem krku krejčovskou míru a na prsou polštářek s jehlami. Zůstal stát ve dveřích a zkřížil ruce na prsou a třikrát se hluboce poklonil řka: „Buďte mi vítáni, vzácní hosté.“ A obrátil se k paní Brabcové a pravil: „Zdráva buď, velectěná manželko.“
Paní Brabcová pravila: „To je dost, že jdeš, sidi Hasane, manželi můj velectěný, také nevíš, kdy se chodí domů, tvoje věrná otrokyně Zulejka, manželka tvoje, už si myslila, že v té hospodě zarosteš jako nehet na palci, jelikož tvoji kamarádi jsou ti přednější, oběd je celý vysmáhlý, já se na to nebudu dívat a odejdu k mamince,“ a mluvila dosti dlouho.
Pan Brabec odvětil: „Zadrž, ó ženo, svůj jazyk, který je ostřejší než jatagan[29], a kroť se před vzácnými hosty. Alláh je mým svědkem, že mně děláš jenom ostudu, a když se do toho dáš, tak nevíš, kdy máš přestat, a já mám z tebe hlavu jako škop. Právem praví Prokop: Ženský jazyk jest rychlejší než posel přinášející neblahou zvěst. Raději pověz, co máme dneska k obědu?“
„Je tam rýže se skopovým,“ pravila paní Brabcová. Pan Brabec se ušklíbl a pravil: „Včera rýže, dnes rýže, zítra rýže. Už to jednomu leze z krku.“