Na tato slova se shýbl nad hnojištěm a nabral plný chobot močůvky a pokropil Honzu Pivcového i Rudlu Venclíkového odshora až dolů páchnoucí tekutinou.
To jste měli vidět, jak ti páni utíkali a všichni Ješiňáci za nimi. Honza Pivců a Rudla Venclíků zděšeně křičeli, obyvatelé zavírali okna, jelikož se široko daleko rozléhal neslýchaný zápach.
Tak oba pokropení dospěli až k svým příbytkům, a když byli u dveří, tu volali žalostně: „Manželko, přichystej horkou koupel a čisté prádlo, jelikož neslýchaně zatouchám! Ó, kterak zatouchám! Tak ještě nepáchl žádný nožíř, žádný sodovkář!“
Uslyševše to paní Pivcová i paní Venclíková, popadly, co popadly, v první řadě smeták, a odehnaly své manžele od prahu, řvouce silným hlasem: „Přísahala jsem před oltářem věrnost svému manželi, a nikoli tomuto pronikavému zápachu, pročež hybaj ze stavení! Kde ses tak zatouchal, tak se odtouchej! Fi! Ono to páchne jako rasův pytel! Vari! Ještě mně zamoříš celý příbytek!“
Pročež Rudla nesměl překročit práh svého řemesla nožířského a Honza musil velikým obloukem chodit kolem své sodovkárny, až se z nich ta zatouchačka vytratila, o čemž si dodnes vypravují obyvatelé našeho města.
My hoši, co chodíme spolu, jsme se tomu smáli vysokým hlasem, Jumbo se smál nízkým hlasem, já jsem to vzal o dvě polohy výše a smál jsem se nejvyšším hlasem, i smáli jsme se tomu až do západu slunce, až mne vnitřnosti bolely, a maminka pravila: „Čemu se směješ, Petříčku?“
Otevřel jsem oči a velmi jsem se divil, že ležím v posteli. A pravil jsem: „Jak se nemám smát, když oni tak utíkali a hnojnice z nich tekla a oni řvali strašlivým hlasem. Všichni jsme se smáli, Jumbo se taky smál, až mu slzy tekly z očí.“
Tatínek přišel z krámu, sáhl mně na čelo a ptal se, co je.
Maminka si vzdychla a pravila, že se mně něco zdálo.
„Nic se mně nezdálo, maminko,“ pravil jsem, „ale je to opraudická prauda. Jak by se mně to mohlo zdát, když jsem to sám viděl, jak byli celí postříkaní, až neviděli na oči. Ty bys taky neřekla, že se ti to jen zdálo, kdybys cítila ten neslýchaný zápach, co se z nich ozýval na všecky strany.“
Maminka se mne ptala, jestli nemám žízeň, já jsem pravil, že mám, pročež mně dala sklenici malinovky.
Napil jsem se velice zhluboka a tatínek se podíval na hodinky a pravil, že lékař by tu už měl být, že se snad někde zdržel.
Hlasité předčítání