Nebylo jim sděleno přesné datum, kdy mělo k té události dojít. Prostě jen tušili, že by mělo již brzy nastat. Možná šlo o milosrdenství toho, kdo osudný ortel vyřkl. Své dnešky tak žili stejně jako včerejšky. Jako by snad ani nevěřili v pravost rozsudku smrti, jenž nad nimi všemi po celá ta staletí visel. Závěrečné milénium lidstva se chýlilo ke svému závěru. Žádný pláč, ani loučení. Nic takového. Dny ubíhaly a každý z nich byl využit podle představ posledních lidí na světě. A tak nikým nepovšimnuta minula zbývající vteřina existence člověka, aniž by k čemukoliv došlo. Planety dál obíhaly svá slunce, která plula společně s domovskými galaxiemi prostorem. Děti s rodiči procitly do nového jitra. Tak uběhlo několik let a pozvolna se ti zvídaví začali ptát po onom konci světa. Kde se loudá? Co že znamenalo ono předvěké poselství? Ptali se, zatímco lidstvo prospívalo. Další generace se rodily do šťastného světa a tak se vše dokola opakovalo. A jelikož se jim odpovědí nedostávalo, přestali se jeden po druhém ptát. Nejistota pohasínala. Hlas shůry se již neozval. A co na tom! Rozhlíželi se společně s ostatními po světě plném rozesmátých dětí, a zvolna jim docházelo, co díky oné hrozbě získali. Příběh prvního tisíciletí nového člověka nesmí být zapomenut. Připomínání věku, v němž se lidé odvrátili od krátkozrakých půtek a marnivého bloumání, aby se přimkli k víře ve smysluplnost života jako takového, utvrdila již navěky panující přesvědčení.
Že všechny děti, které se narodit mohou, narodit se mají.
Není nic důležitějšího. Ostatní mělo by se podřídit tomu cíli. A zatímco budeme konat v duchu nové vize lidstva, měli bychom vzpomenout na ty, které se narodit nemohly. Kterým nebylo dovoleno, aby prožily své životy. Mohly být jejich. S vědomím viny musíme dát příležitost těm, které se již nemohou dočkat svého života. Budeme je očekávat. Netrpělivě. A s otevřenou náručí je pak přivítáme. Času na takové čekání již máme dost. Pro každé z nich. A na všechny se dostane.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Námět o přesně vymezeném konci světa za tisíc let je velmi nosný a nabízí skvělý prostor pro filozofickou úvahu. Líbí se mi myšlenka, že hrozba zániku nakonec lidstvo nesrazí na kolena, ale naopak ho probudí k zodpovědnosti a míru. Závěrečné poselství je sice trochu moralizující a silně apelativní, ale dává celému textu jasnou a ucelenou pointu.
Atmosféra – ★★★☆☆
Text působí jako dávná kronika nebo biblické podobenství, což mu dodává zajímavý, až osudový nádech. Vzhledem k absenci konkrétních postav je ale těžké se do děje plně ponořit a prožít s lidstvem jeho emoce. Čtenář vše sleduje z obrovské dálky, což trochu tlumí jinak velmi silný emoční potenciál příběhu.
Provedení – ★★☆☆☆
Zde vidím největší prostor ke zlepšení, protože text je psán výhradně formou popisu a vysvětlování (tzv. tell), chybí mu konkrétní scény, hrdinové a dialogy (tzv. show). Časté používání nevětných celků a krátkých úsečných vět sice zpočátku buduje napětí, ale po čase se tento styl stává monotónním a zhoršuje plynulost čtení. Zkus příště nosnou myšlenku ukázat na osudu jednoho konkrétního člověka nebo rodiny, text tím nesmírně ožije a získá na čtivosti.
Celkové hodnocení:
Jde o velmi ambiciózní a hluboce zamyšlený text, který přesahuje běžnou amatérskou tvorbu svou touhou předat silnou myšlenku. Ačkoliv těžkopádnější stylistika a absence klasického děje dělají povídku hůře přístupnou, tvé filozofické uvažování a schopnost gradovat pointu jsou obdivuhodné. Pokud se naučíš převést své myšlenky do konkrétních lidských příběhů, budou tvé texty naprosto strhující. Určitě v psaní pokračuj, máš co říct!