Nic netrvá věčně. A tak i sebevražda, pokud je dosti pozvolná, a tedy vpravdě neúčinná, omrzí. Nejprve drobné skupinky, postupně však stále širší společenství odvrátila se od bezmezného hýření a zprvu nesměle, s ostychem, později však stále rozhodněji odkláněla se od sebezničujícího životního stylu směrem k poněkud smysluplnějšímu způsobu bytí. Lidé nezapomněli na onen verdikt, který nad nimi visel a jenž se stále jasněji rýsoval v nepříliš vzdálené budoucnosti, kterou již svedli zahlédnout. Byli smířeni se skutečností, že dny světa, který znali, jsou sečteny. Pokud však jejich existence měla být tou jedinou možností života, pak ji až do konce svých dní hodlali prožít jinak, než způsobem, jemuž navykli v posledních dvou desetiletích. Byli stále jistěji přesvědčeni, že je třeba vlastní život využít k rozvoji a zušlechtění svých vlastností a nadání zřetelně se tak odklánějíce od přízemní touhy po uspokojení dávných a zdánlivě již překonaných atavismů. Dětí však proto na svět přicházelo méně a méně a staly se tak výjimečným úkazem. Všechny ty mimořádné osobnosti, které se tísnily ve frontě, jen aby mohly být zrozeny a prožít svůj jediný život, rozplývaly se po statisících. Nikdy se nenadechnou. Nepromění ony životodárné doušky v dílo, jehož plody je přenesou staletími. Jakými se mohly stát lidmi? Kolik lásek a zklamání prožít? Nic z toho se nedozvíme, neboť nebylo nikoho, kdo by toužil stát se jejich rodiči a přivést je na svět. Ten však se již neutápěl v nekonečné vlně násilí, deprese a povrchní kratochvíle. Ač se to na první pohled nemuselo zdát, i zdánlivě banální zájmy dovedli v těch časech lidé naplnit hlubokým obsahem. Přesně věděli, proč se jim věnují. A tak stále se šířící zástupy začaly přistupovat k vlastnímu životu takovým způsobem. Zemí zavládl poklid a nastala doba zapomenutého míru. Neboť na významnější sváry a šarvátky nezbýval již prostě čas. Ten se stal drahocenným, protože právě toho se žádnému z nich nazbyt nedostávalo. Již věděli, jak s tím vzácným kořením naložit. Následující desetiletí zapsala se tak do krátící se historie rodu homo sapiens jako ta nejharmoničtější v lidských dějinách. Jak však civilizace takřka za vteřinu dvanáct pozvedala samu sebe a znovu nacházela málem již ztracené lidství, uvědomovaly si stále početnější zástupy, že krátící se tisíciletí je stále příliš rozlehlá doba na to, aby byla beze zbytku využita jediným lidským životem. Proč jen oni měli by dostat šanci užít svého života dokonale a beze zbytku dle vlastních tužeb? A tak ten nelidský způsob přemýšlení, kdy nebylo nic jiného kolem nich, než jen oni sami, nechali za sebou. Ztichlou krajinou nekonečné věky ponořenou do sebe sama linul se zanedlouho pláč nového člověka. Pláč toužící po své matce a otci. Pláč prosící o život.
Netrval dlouho. Byl vyslyšen. Nejprve zřídka, avšak stále mohutněji znělo štěstí narozených dětí nového věku lidí smíchem řinčícím obrozeným světem, který se zakrátko naplnil mladou generací plnou očekávání. Již nevěděly, co je zmar, který ovládl mysl jejich dědů. Netušily, jak ostře pálí pocit marnosti, kterému lidé propadli před desetiletími. Věděly dobře, co se stalo a věděli dobře, co přijde. Díky osvíceným rodičům se však tyto děti zrozené z čisté lásky k životu dokázaly postavit chmurné skutečnosti a proměnit svůj čas v cosi ušlechtilého, byť i drobného, malého a pro jiné bezvýznamného. Nevnímaly život jako boj, jako snahu o přežití s nepatrnou nadějí na velmi omezený seberozvoj, ale jako dobrodružství. Nejednaly tolik umíněně a s takovou zuřivostí, neboť si byly jisté, že jim již nejde jen o holé přežití. A takových na světě přibývalo a tvořivé společenstvo rostlo. Spory a války ustaly, aby nová pokolení mohla prospívat v klidném světě. Světové vlády podporovaly příchod nových dětí, jak jen byly schopné. Konečně měly společný důvod. Budoucnost dětí v míru vyšvihla se hbitě na přední příčku jejich programů. Nic nebylo důležitější než bezpečný zítřek, do něhož se měly probouzet miliony dětských duší. Ty pak vyrůstaly v klidu, porozumění a smíru. Ve světě, v němž mohly zušlechtit samy sebe tak, jak toužily. Spokojené šťastné děti stávaly se později milujícími zodpovědnými rodiči a jako starci pak umíraly spokojené a smířené. Takový život měl smysl a řád. Stejně i taková smrt. Jen málokdo se jí pak obával. Již pominuly ony nedospělé snahy o její ošálení a dosažení nesmrtelnosti. Byla přijata jako součást života, která čeká na každého. A dál již nečeká nic. Je tak nutné existenci, která byla dána, rozvinout ve všech možných ohledech. Možná snáze k tomu došlo, jak se lhůta tisíciletého verdiktu pozvolna, avšak neúprosně přibližovala. Tak vnímali své bytí lidé, jimž předkové procitnuvše z temného sna vydláždili cestu na svět. Již se netísnili v jeho předpokojích vyhlížejíce rodiče ochotné je přijmout. Tito sami je nedočkavě vyhlíželi. Bez nich by se nikdy nenarodili. Alespoň jistě ne v lidské podobě. A díky cílenému pokroku v lékařství, jen málokterý rodič odešel s prázdnou hořce zklamán, když již nadšeně očekával příchod vytouženého potomka, kterého by uvedl do života, jenž mu hodlal darovat. Neboť každý, kdo jej mohl dostat, ho již dostat směl. A každý, kdo ho dát mohl, jej také dal. Jinak již téměř žádný nesmýšlel a přijal tuto dříve vnímanou možnost jako přirozenou povinnost. Generace naplněných životů střídala jedna druhou, a tak míjela desetiletí, ba i staletí. Svět zvolna plynul ke svému konci. Bez strádání a smutku, plný života a spokojenosti. A jen málokdo si uvědomoval, jak moc je jejich štěstí založeno na vědomí blížící se katastrofy, která se zdála být nevyhnutelnou.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Námět o přesně vymezeném konci světa za tisíc let je velmi nosný a nabízí skvělý prostor pro filozofickou úvahu. Líbí se mi myšlenka, že hrozba zániku nakonec lidstvo nesrazí na kolena, ale naopak ho probudí k zodpovědnosti a míru. Závěrečné poselství je sice trochu moralizující a silně apelativní, ale dává celému textu jasnou a ucelenou pointu.
Atmosféra – ★★★☆☆
Text působí jako dávná kronika nebo biblické podobenství, což mu dodává zajímavý, až osudový nádech. Vzhledem k absenci konkrétních postav je ale těžké se do děje plně ponořit a prožít s lidstvem jeho emoce. Čtenář vše sleduje z obrovské dálky, což trochu tlumí jinak velmi silný emoční potenciál příběhu.
Provedení – ★★☆☆☆
Zde vidím největší prostor ke zlepšení, protože text je psán výhradně formou popisu a vysvětlování (tzv. tell), chybí mu konkrétní scény, hrdinové a dialogy (tzv. show). Časté používání nevětných celků a krátkých úsečných vět sice zpočátku buduje napětí, ale po čase se tento styl stává monotónním a zhoršuje plynulost čtení. Zkus příště nosnou myšlenku ukázat na osudu jednoho konkrétního člověka nebo rodiny, text tím nesmírně ožije a získá na čtivosti.
Celkové hodnocení:
Jde o velmi ambiciózní a hluboce zamyšlený text, který přesahuje běžnou amatérskou tvorbu svou touhou předat silnou myšlenku. Ačkoliv těžkopádnější stylistika a absence klasického děje dělají povídku hůře přístupnou, tvé filozofické uvažování a schopnost gradovat pointu jsou obdivuhodné. Pokud se naučíš převést své myšlenky do konkrétních lidských příběhů, budou tvé texty naprosto strhující. Určitě v psaní pokračuj, máš co říct!