Nebylo jim sděleno přesné datum, kdy mělo k té události dojít. Prostě jen tušili, že by mělo již brzy nastat. Možná šlo o milosrdenství toho, kdo osudný ortel vyřkl. Své dnešky tak žili stejně jako včerejšky. Jako by snad ani nevěřili v pravost rozsudku smrti, jenž nad nimi všemi po celá ta staletí visel. Závěrečné milénium lidstva se chýlilo ke svému závěru. Žádný pláč, ani loučení. Nic takového. Dny ubíhaly a každý z nich byl využit podle představ posledních lidí na světě. A tak nikým nepovšimnuta minula zbývající vteřina existence člověka, aniž by k čemukoliv došlo. Planety dál obíhaly svá slunce, která plula společně s domovskými galaxiemi prostorem. Děti s rodiči procitly do nového jitra. Tak uběhlo několik let a pozvolna se ti zvídaví začali ptát po onom konci světa. Kde se loudá? Co že znamenalo ono předvěké poselství? Ptali se, zatímco lidstvo prospívalo. Další generace se rodily do šťastného světa a tak se vše dokola opakovalo. A jelikož se jim odpovědí nedostávalo, přestali se jeden po druhém ptát. Nejistota pohasínala. Hlas shůry se již neozval. A co na tom! Rozhlíželi se společně s ostatními po světě plném rozesmátých dětí, a zvolna jim docházelo, co díky oné hrozbě získali. Příběh prvního tisíciletí nového člověka nesmí být zapomenut. Připomínání věku, v němž se lidé odvrátili od krátkozrakých půtek a marnivého bloumání, aby se přimkli k víře ve smysluplnost života jako takového, utvrdila již navěky panující přesvědčení.
Že všechny děti, které se narodit mohou, narodit se mají.
Není nic důležitějšího. Ostatní mělo by se podřídit tomu cíli. A zatímco budeme konat v duchu nové vize lidstva, měli bychom vzpomenout na ty, které se narodit nemohly. Kterým nebylo dovoleno, aby prožily své životy. Mohly být jejich. S vědomím viny musíme dát příležitost těm, které se již nemohou dočkat svého života. Budeme je očekávat. Netrpělivě. A s otevřenou náručí je pak přivítáme. Času na takové čekání již máme dost. Pro každé z nich. A na všechny se dostane.
Hlasité předčítání
