A mohu prozraditi o tom starci, že ač úsudek měl stále zdravý, jeho jazyk hrubý byl, jako příkrá skála Kašmíru , když ji člověk po uklouznutí sjíždí. Nikoliv snad pro nemoc, jako spíše z nedostatku, neboť ten muž připomínkou býval, čím se člověk stane, když učenost mu zůstává cizí a učeného nepotká. Nemračme se ale, drazí, neboť pravdou je velikou, že ani safír není krásný, dokud jej klenotník svou rukou třpytem a leskem neobdaruje, tak jako ti, kdož znají umění a písma, obdarovati nás se obtěžovali.
Ó ctihodní páni a nádherné dámy, jak těžké je srdce mé, když si představím, že vystaviti Vaše vytříbené sluchy té hrubosti bych měl. Té sprostoty, která vycházela z úst nebožáka, jenž na ulicích spával a neotesaně jeho jazyk působil. Snad nebudete říkati, že snad já, Faisal, tato slova vymyslel, neb by hanba můj rod pošpinila. Pamatujme tedy, že i nejslavnější vítězství si mnoho ošklivostí vyžádala a berme tedy ta slova starce, jako daň, kterou musíme vytrpěti pro poznání příběhu nádherného, jako domy na hoře chrámové .
S žaludkem nervózním a čelem jistě zpoceným dopustím se tak toho zločinu a ač jsem přeci jen zjemnil slova chudáka, abych přítomným dámám mdloby nepřivodil, stále nepatřičnou řeč starce pronesu, která postrádala rytmus i důstojnost, jenž velkým mužům samozřejmá jest.
“Vy pitomci pitomý!” Křičel ten stařec jazykem ještě příkřejším. Jazykem, který má ústa neovládají. “Jak mladí jste, tak blbý jste! Vztek mě nutí hůl na Vás vzít a zadek Vám zmalovat k nepoznání!” Vztekal se stále ten stařec a jistě tedy vidíte, že rétorem velikým nebyl. “Však trestat Vás nebudu, neboť sám sebe ve Vás vidím. Vždyť i já jsem byl takový, jací nyní Vy sami jste a lítost tu zlost vytlačuje, neboť vidím, že skončíte tam, kde já jsem dnes. Nesmějte se, darebníci a poslouchejte! A když uslyšíte slova má, snad já své hříchy odčiním a vy poučíte se a ze špatné cesty sejdete, protože tam, kde jsem já, tam ta cesta vede.”
Ó drazí hosté, ta slova, ač hrubá byla, moudrost v sobě skrývala. A moudrost, uctivý páni a šlechetné dámy, někdy zázraky dokáže a srdce mladíků zasáhne na místě nejdůležitějším, a tak černí bratři zastavili vtipy své a starce se jali poslouchati. “I já jsem býval mladý a po dobrodružství toužil.” začal stařec a kousku chleba do svých bezzubých úst vkládal a nevychovaně svou řeč nepotlačil, ani když se to sousto rozmělniti snažil. “Přidal jsem se ke skupině, kde mysleli jsme, že bohaté zlotřilce potrestáme a každému to pomůže.” A tady to vidíte, ctihodní posluchači, jež slova ta ošklivá jistě uvnitř odsuzujete. Pochopte však, spravedlivý páni, že ti, kdo rozhledu nemají, často myslí si nemoudře, že dílem těch, kdo štěstí a moudrost měli, jejich neštěstí jest.
Hlasité předčítání