Nezbylo, než aby si Kapička nechal svůj kabátek v šatně, jako ostatní žáci. Jenže vodník bez kabátku, se vždy zmenšuje. Během první půlhodiny se Kapička zmenšil natolik, že by jej unesl i vrabec. Chudák Kapička byl opět ze třídy vykázán, protože by bez kabátku zmizel úplně.
Po vyučování se kolem vodníčka seběhla celá třída a radila se, jak spolužákovi pomoci. Tupík, jako předseda třídy navrhl, aby společnými silami vyrobili okapové vedení, které by kapající vodu svedlo ven. Jenže takové vedení by bylo drahé, překáželo by a museli by prokopat díru do zdi. Tupíkův návrh neuspěl.
Ostenka opět zabodovala: „Kapička by mohl kapat svou vodu na rozžhavená kamna a ta by se proměnila v páru. No ano, ano, v páru.“
Nápad to byl výborný, jenže provedení nebylo zdaleka tak dobré. Nejen, že se pára držela ve vzduchu a za chvíli byla ve třídě mlha, ale několikrát stoupl na kamínka i Kapička a seškvařil si boty.
Další den spolužáci po několika minutách vyučování zjistili, že Kapičkovi voda na zem nepadá. Nejdříve si mysleli, že to kapání ze šosu přestalo, ale po bližším pozorování zjistili, že každá vytvořená kapka vody po upadnutí z konce kabátku zmizí.
„Jak to, že ti ta voda už nepadá na zem? No ano, ano, na zem,“ ptala se Kapičky Ostenka.
„Asi má horečku a voda se před dopadem na zem vypaří,“ přemýšlel nahlas Tupík. Kapička však mlčel a nechtěl nic prozradit.
Několik dní chodil pan školník kontrolovat Kapičku i během hodiny. Když se delší dobu nic zvláštního nedělo, nechal toho a přestal mít o vodníčka zájem. Koho však Kapička začal zajímat, byl učitel fyziky, pan Pravítko. Prohlásil, že je to proti přírodním zákonům a jal se studovat vodníčkův šos. Nejdříve zkusil zjistit kvalitu vody. Vzal si sklíčko od mikroskopu a položil ho pod kapku. Voda však odmítala na sklíčko dopadnout. Po odkápnutí prostě zmizela. Další pokus pan učitel udělal s kamerou. Natočil kapající vodu na video. Jenže i po prostudování zpomaleného záznamu na nic nepřišel. Kapičkova voda byla prostě jako začarovaná.
Netrvalo dlouho a Tupík s Ostenkou si všimli u vodníčka jisté změny. Kapička se přestal bavit se spolužáky a sotva skončila hodina, usnul unaven s hlavou na lavici.
„Tupíku, to se mi přestává líbit. Kapička je sice stále ve třídě bez věčného vynášení kýble vody, ale je neustále unaven. No ano, ano, je pořád unaven,“ starala se Ostenka.
Tupík, jako správný předseda třídy zorganizoval sledovací akci. Hned po skončení vyučování stopovali spolužáci Kapičku na cestě domů. Jenže Kapička, jako by něco tušil, vlezl na náměstí do kašny a tím znemožnil pátrání.
Druhý den dali Ostenka s Tupíkem do Vodníčkovy brašny strašidlo medvídka Bambiho. Jakmile se Kapička ponořil do kašny, Bambi jako vzduchová bublina vyplaval nad hladinu a bylo zase po pátrání.
Třetí den požádali o pomoc vodní vílu Anastázii Breburdu. Víla se vrátila se zajímavou zprávou. Kapička dochází každý den do ruin bývalého loveckého zámečku na kopci za městem, kde bydlí zlí duchové Frfňal a Smoliucho.
Tupík s Ostenkou se další den šli podívat, proč vodníček navštěvuje tyto dva nezbedné lotry. Schovali se za keřem a pozorovali Kapičku, jak vchází do zbořeniště. Po chvíli, když se nic nedělo, odvážili se přiblížit ke zdi. Uviděli Frfňala a Smoliucha, jak sedí u díry a dirigují Kapičku.

Nápad – ★★★★☆
Nápad propojit zvířecí svět s klasickými pohádkovými postavami a zasadit je do reálného prostředí města Ostrova je velmi osvěžující a originální. Jednotlivé epizody mají nápadité zápletky, které v sobě nesou i nenásilné ponaučení, což se k dětské literatuře skvěle hodí. Občas se sice motivy trochu opakují, ale celkový koncept moderní lokální pohádky je nosný a velmi sympatický.
Atmosféra – ★★★★☆
Text zprostředkovává velmi milou, hravou a přátelskou atmosféru, která čtenáře snadno vtáhne do dětských let. Vztahy mezi postavami jsou plné laskavosti a vzájemné pomoci, což vyvolává příjemné emoce a pocit bezpečí. Autorovi se daří budovat pohádkovou náladu, i když v některých napínavějších scénách by se dalo s popisy prostředí pracovat ještě o něco hlouběji.
Provedení – ★★★☆☆
Příběhy jsou čtivé, mají svižné tempo a slovní zásoba je pro cílovou skupinu dětí zvolena adekvátně. Stylisticky by textu prospělo mírné proškrtání neustále se opakujících frází (např. Ostenčino přitakávání), které po čase mohou působit rušivě, a uhlazení některých dialogů, aby zněly přirozeněji. V textu se objevují občasné chyby v interpunkci a překlepy, ale ty nijak zásadně nenarušují celkovou plynulost a srozumitelnost vyprávění.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o velmi milou a nápaditou sbírku pohádkových příběhů, která má obrovský potenciál zaujmout dětské čtenáře. Autor prokazuje velkou fantazii a cit pro budování přátelského světa, kde dobro a spolupráce vždy vítězí. S trochou redakční péče, která by uhladila stylistické nedokonalosti, by z textu mohla být krásná knížka na dobrou noc. Určitě v psaní pokračujte, máte skvělý vypravěčský talent!