„Jestliže nemáš pro malování vlohy, měl by sis je koupit. No ano, ano, koupit.“
Jenže, kde se dají takové vlohy koupit, nevěděla. Když došli ke klášternímu areálu, napadlo Tupíka, že by zašli za kamarády klíči.
Bohužel na dveřích kaple svatého Floriána visela cedulka, že se památka opravuje a je zavřeno.
Poté se zastavili u medvídka Bambiho. Bambi však ani nevěděl, co je to duha. Ostenka poprosila Duháčka, aby Bambimu namaloval, jak duha vypadá. Jenže z obrázku, který Duháček namaloval, by duhu nepoznal vůbec nikdo.
„Duháčku, Duháčku. Ty jsi naprostý antitalent. Jak máme Bambimu vysvětlit, co je to duha, když jsi takový nemotora?“ zašklebil se Tupík.
„Tupíku to není od tebe pěkné, když takhle o Duháčkovi mluvíš. Chceme jej přece naučit malovat a ne se mu posmívat. No ano, ano, neposmívat.“ Zamračila se na Tupíka Ostenka. Tupík se zastyděl a pomohl Duháčkovi s malováním. Hned po prvních tazích toho však nechal, protože když někdo někomu vede ruku při malování, stojí to za starou belu. Když s tou malbou oba skončili, podíval se Bambi na obrázek a prohlásil, že sice ještě neví, co je to duha, ale jestli je to páv, tak si jí dovede představit.
„No ano, ano, páv. To je to pravé. Že jsme si na něj nevzpomněli dřív! V zoologické zahradě ekocentra mají přece páva Pavla!“ zareagovala ihned Ostenka. Nikdo ze tří kamarádů nechápal, co má páv společného s duhou. Dívali se na Ostenku nechápavě a ta po chvíli přemýšlení začala napovídat: „Co má páv na zadečku? No ano, ano, na zadečku.“
Tupík, Duháček i Bambi odpověděli jednohlasně, že peří.
„Peří, peří, ale jaké peří? No ano, ano, jaké?“ trvala na svém Ostenka.
„Jemné.“ „Dlouhé.“ „Husté,“ předháněli se kamarádi v odpovědích.
„Jemné, dlouhé a husté možná také, ale hlavně duhově barevné. No ano, ano, duhově barevné,“ prozradila jim nedočkavá kamarádka.
Když došli na dvůr kláštera, uviděli, jak středem nádvoří kráčí páv. Požádali páva Pavla, zda by mohl roztáhnout svůj ocas s peřím, aby Duháček viděl, jak má duha vypadat. Páv Pavel byl rozený pedagog. Vysvětlil Duháčkovi základy malování. Nejen, že byl páv Pavel dobrý učitel, ale měl s Duháčkem takovou trpělivost, že nepřestal, dokud nebyla Duháčkova duha nejlepší.
Na konci školního roku dostal Duháček díky pávovi jedničku z kreslení a celá třída se přišla podívat na staré náměstí. Duháčkova maminka předala synovi barevný štětec a Duháček vytvořil na kašně tu nejkrásnější duhu, jakou kdy kdo viděl.
Zacrčela voda v kašně. Pardon.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
- Tupík a vodník Kapička
Málokdo ze žáků, měl takové potíže, jako Česílkův nejmladší syn Kapička. Hned první týden ve škole jej pan školník vykázal z učebny. Jak všichni víte, vodníkům kape ze šosu voda a Kapička během několika hodin promáčel parkety v celé třídě. Když mu přistavili k lavici kýbl, který musel několikrát během hodiny vylévat, byl problém vyřešen. Jenže Kapička byl do učení hr a většinou vodu zapomněl vylít.
„Takhle by to opravdu nešlo!“ rozčiloval se pan školník. „Všichni žáci jsou suší a ty jediný se počůráváš,“ hudroval stále, vytírajíc podlahu. Pan školník věděl, že se Kapička nepočůrává, jenže byl na vodníka nazlobený a vzteky jen červenal. „Jestli to takhle půjde dál, rozmočí se omítka a škola se zřítí.“

Nápad – ★★★★☆
Nápad propojit zvířecí svět s klasickými pohádkovými postavami a zasadit je do reálného prostředí města Ostrova je velmi osvěžující a originální. Jednotlivé epizody mají nápadité zápletky, které v sobě nesou i nenásilné ponaučení, což se k dětské literatuře skvěle hodí. Občas se sice motivy trochu opakují, ale celkový koncept moderní lokální pohádky je nosný a velmi sympatický.
Atmosféra – ★★★★☆
Text zprostředkovává velmi milou, hravou a přátelskou atmosféru, která čtenáře snadno vtáhne do dětských let. Vztahy mezi postavami jsou plné laskavosti a vzájemné pomoci, což vyvolává příjemné emoce a pocit bezpečí. Autorovi se daří budovat pohádkovou náladu, i když v některých napínavějších scénách by se dalo s popisy prostředí pracovat ještě o něco hlouběji.
Provedení – ★★★☆☆
Příběhy jsou čtivé, mají svižné tempo a slovní zásoba je pro cílovou skupinu dětí zvolena adekvátně. Stylisticky by textu prospělo mírné proškrtání neustále se opakujících frází (např. Ostenčino přitakávání), které po čase mohou působit rušivě, a uhlazení některých dialogů, aby zněly přirozeněji. V textu se objevují občasné chyby v interpunkci a překlepy, ale ty nijak zásadně nenarušují celkovou plynulost a srozumitelnost vyprávění.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o velmi milou a nápaditou sbírku pohádkových příběhů, která má obrovský potenciál zaujmout dětské čtenáře. Autor prokazuje velkou fantazii a cit pro budování přátelského světa, kde dobro a spolupráce vždy vítězí. S trochou redakční péče, která by uhladila stylistické nedokonalosti, by z textu mohla být krásná knížka na dobrou noc. Určitě v psaní pokračujte, máte skvělý vypravěčský talent!