„Jaké heslo jsi zadal, při plnění přání?“ otázal se Špendlík.
Hloupý Honza pokrčil rameny a tiše zašeptal: „Já nevím, chtělo to po mně víc věcí, například jméno hráče.“
„No sláva!“ zajásal Špendlík a zadal do okénka jméno Hloupý Honza. Objevila se však věta: „Heslo je nesprávné.“
Špendlík vyzkoušel všechny možné varianty. Počínaje Janem Hloupým a iniciály H. H. konče. Když po několika marných pokusech Špendlík vzdal své snažení, kdosi prohlásil, že hlupáci by měli mít zákaz cokoli dělat na internetu, protože je to nebezpečné nejen pro ně, ale jak všichni vidí i pro celý svět.
Naštěstí tu byla Ostenka se svým nápadem: „Ať si Hloupý Honza zahraje hru znovu a přeje si něco normálního. Pak si zopakuje přihlašovací údaje a zjistí, co a jak dělal. No ano, ano, mělo by to tak být.“
A tak Hloupý Honza zasedl k počítači a začal hrát. Jenže jako na potvoru, nemohl se s míčkem trefit do terče. Vtom začalo zvonit.
První hodinu měli žáci češtinu. Paní učitelka vletěla do třídy spolu s panem ředitelem, který ji omlouval, protože prý úplně přestala mluvit a jen kuká.
„Hodina se odkládá. Vyndejte si knížky a zatím si něco opakujte. Zkusím sehnat náhradu,“ a s těmito slovy hroch s kukající sovou na zádech odkráčeli k ředitelně.
Žáci se opět vrhli k počítači. Fandili Hloupému Honzovi při jeho pokusech, až se mu to konečně podařilo. Míček přistál na cílové značce a objevil se oslavný ohňostroj. Hned potom vyskočila tabulka: „Přej si, co chceš.“ Hloupý Honza napsal: „Chci duhovou kuličku.“ Druhá bublina přikázala: „Zadej jméno hráče.“ Hloupý Honza napsal: „Jan Hloupý.“ Třetí bublina dala příkaz: „Napiš heslo.“
Všichni žáci vykřikovali: „No tak, jaké heslo jsi napsal?“
Hloupý Honza ztišil spolužáky a prohlásil: „On po mě nechce, abych si vymýšlel, ale abych napsal heslo.“ Nikdo nechápal, o čem to Hloupý Honza mluví. Ten vyťukal do kolonky hesla slovo: „HESLO.“
„Hurááá!!!“ zajásala celá třída a k počítači opět zasedl Špendlík, aby si zahrál novou hru o zrušení pomíchaných hlasů.
Za několik minut po úspěšném odmíchání hlasů, přiletěla paní učitelka sova Miroslava a dala Špendlíkovi poznámku, protože jej nachytala, jak při vyučování hraje hry na počítači. Všichni žáci věděli, že je v tom ježek nevině, ale ten mlčel a Hloupého Honzu neprozradil. Tupík udělal na Špendlíka gesto s palcem nahoru. Všichni to viděli a gesto jeden po druhém zopakovali na důkaz, že si Špendlíka váží.
Jediný, kdo gesto neudělal, byl Hloupý Honza. Vstal a donesl Špendlíkovi svou vyhranou duhovou kuličku se slovy: „Díky ježoure.“
Zakutálela se kulička. Pardon.
zazvonil zvonec a pohádky je konec.
- Tupík a mimozemšťané
Po městě se rozkřiklo, že v Ostrově přistáli mimozemšťané. Nikdo se s nimi zatím nesetkal, ale několik svědků vidělo na vlastní oči, že nad městem večer zakroužil malý létající talíř. Potom prý odletěl směrem ke kopci Popovský kříž, kterému se taky říká Hvězda. Jedni si mysleli, že je to jen nějaká reklama a druzí tvrdili, že to nebyl létající talíř, ale nový typ dronu. Netrvalo dlouho a řeči pominuly jako voda, která odteče.
Jednoho dne se vypravil Tupík, Ostenka a strašidlo medvídek Bambi, na procházku do lesa, kde chtěli natrhat nějaké bylinky pro paní Eleonoru. Tu se z křoví ozvalo tiché: „Sss hangalóngó!“
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Nápad propojit zvířecí svět s klasickými pohádkovými postavami a zasadit je do reálného prostředí města Ostrova je velmi osvěžující a originální. Jednotlivé epizody mají nápadité zápletky, které v sobě nesou i nenásilné ponaučení, což se k dětské literatuře skvěle hodí. Občas se sice motivy trochu opakují, ale celkový koncept moderní lokální pohádky je nosný a velmi sympatický.
Atmosféra – ★★★★☆
Text zprostředkovává velmi milou, hravou a přátelskou atmosféru, která čtenáře snadno vtáhne do dětských let. Vztahy mezi postavami jsou plné laskavosti a vzájemné pomoci, což vyvolává příjemné emoce a pocit bezpečí. Autorovi se daří budovat pohádkovou náladu, i když v některých napínavějších scénách by se dalo s popisy prostředí pracovat ještě o něco hlouběji.
Provedení – ★★★☆☆
Příběhy jsou čtivé, mají svižné tempo a slovní zásoba je pro cílovou skupinu dětí zvolena adekvátně. Stylisticky by textu prospělo mírné proškrtání neustále se opakujících frází (např. Ostenčino přitakávání), které po čase mohou působit rušivě, a uhlazení některých dialogů, aby zněly přirozeněji. V textu se objevují občasné chyby v interpunkci a překlepy, ale ty nijak zásadně nenarušují celkovou plynulost a srozumitelnost vyprávění.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o velmi milou a nápaditou sbírku pohádkových příběhů, která má obrovský potenciál zaujmout dětské čtenáře. Autor prokazuje velkou fantazii a cit pro budování přátelského světa, kde dobro a spolupráce vždy vítězí. S trochou redakční péče, která by uhladila stylistické nedokonalosti, by z textu mohla být krásná knížka na dobrou noc. Určitě v psaní pokračujte, máte skvělý vypravěčský talent!