„No ano, ano, to bychom moc potřebovali,“ nadšeně přitakala Ostenka.
Eleonora se podívala nechápavě do své dlaně, kde držela pinzetu a začala se smát. „Ježišmariá, tak to by mě nikdy nenapadlo. To chcete opravdu jen na drbání?“
Tupík se nejdřív zdráhal, ale pak paní Eleonoře pošeptal, že by jí potřebovali hlavně na blechy. To Eleonora nevydržela a spustila takový smích, že začala padat ze zdi omítka.
„Já jim nabízím zázračné lektvary a oni potřebují drbátko. Dobře, dali jste mi ostny, tady máte pinzetu. Je vaše. Ale abyste věděli, trochu vám jí začaruji.“
Poté začala nad pinzetou kroužit rukou a při tom přeříkávala zaklínadlo.
„Čáry máry pro ježky, chystáme past na blešky. Až ty blechy zahubíme, pinzetu nezahodíme. Z ní se totiž zakrátko, stane pouhé drbátko.“ Poté předala slavnostně pinzetu Tupíkovi.
Ježci poděkovali, vzali si pinzetu a odešli domů. Celá rodina byla z pinzety nadšená. Každý se s ní drbal a navzájem si chytali blechy. Mamka Pichlice jim za pinzetu upekla koláč. Druhý den šli Tupík s Ostenkou odnést kousek koláče paní Eleonoře. Jenže dveře zmizely, jako by tam nikdy nebyly. Tupík vyprávěl Ostence, jak se o pinzetu doma starají a koupil kamarádce v obchodě taky jednu, aby se o ní nemuseli střídat.
Kousla blecha. Pardon.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
- Tupík a Duháček
Spolužák Tupíka a Ostenky, Duháček, byl vysoký hubený a tichý hoch. Po rozdání pololetního vysvědčení, zůstal Duháček v lavici a byl smutný. Ostenka se podívala na jeho známky a zjistila, že má samé jedničky a jen z kreslení trojku.
„Pročpak jsi Duháčku smutný, když máš tak krásné vysvědčení? No ano, ano, krásné.“ zeptala se zvědavě. Duháček se na ní podíval těma svýma smutnýma očima a postěžoval si: „Krásné? Vždyť mám z kreslení trojku. Maminka mi slíbila, že když budu mít na konci roku jedničku, nechá mě dělat malé duhy na kašnách. Jenže takhle to spíš vypadá, že na konci roku z kreslení propadnu. Jak mám malovat duhu, když to neumím? Ani nevím, jak duha vypadá. Když mamka duhu tvoří, stojím u ní a duha je přece vidět jen z dálky.“
Ona totiž maminka Duháčka, paní Duha, se starala o všechny duhy v okolí. Ostenka se zamyslela a potom Duháčkovi slíbila, že něco vymyslí.
Na druhý den vzali Ostenka s Tupíkem Duháčka na malý výlet. Poprosili labuť Otylku, jestli by se s nimi neproletěla nad Ostrovem, aby Duháček viděl, jaké jsou dnes krásně barevné domy v celém městě. Ten byl z výletu nadšený. Avšak jen do té doby, než začalo nad Doupovskými horami pršet a objevila se duha.
„To je duha? Takhle tedy vypadá? No jo, jenže to znamená, že je tady někde mamka. Honem leť prosím zpátky, nebo mě uvidí a bude si myslet, že se místo učení jen tak flákám,“ prosil Otylku Duháček.
Po příletu na hladinu starého koupaliště se Tupík, Ostenka a Duháček zastavili u studánky, kde sídlí víla Anastázie Breburda. Víla jim vytvořila překrásný vodotrysk. Duháček, i když se snažil, nedokázal vytvořit duhu, aby byla ke koukání. Jednou byla příliš modrá, potom zelená, jindy křivá, nebo jako zahnutá větev.
Nezbylo, než aby se vydali na cestu k městu. Přemýšleli, jak by nejlépe dosáhli toho, aby se Duháček naučil malovat. Napadaly je nejrůznější možnosti. Například, aby si Duháček koupil křídy a pomaloval dosud nebarevné domy na sídlišti. Další nápad měla Ostenka.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Nápad propojit zvířecí svět s klasickými pohádkovými postavami a zasadit je do reálného prostředí města Ostrova je velmi osvěžující a originální. Jednotlivé epizody mají nápadité zápletky, které v sobě nesou i nenásilné ponaučení, což se k dětské literatuře skvěle hodí. Občas se sice motivy trochu opakují, ale celkový koncept moderní lokální pohádky je nosný a velmi sympatický.
Atmosféra – ★★★★☆
Text zprostředkovává velmi milou, hravou a přátelskou atmosféru, která čtenáře snadno vtáhne do dětských let. Vztahy mezi postavami jsou plné laskavosti a vzájemné pomoci, což vyvolává příjemné emoce a pocit bezpečí. Autorovi se daří budovat pohádkovou náladu, i když v některých napínavějších scénách by se dalo s popisy prostředí pracovat ještě o něco hlouběji.
Provedení – ★★★☆☆
Příběhy jsou čtivé, mají svižné tempo a slovní zásoba je pro cílovou skupinu dětí zvolena adekvátně. Stylisticky by textu prospělo mírné proškrtání neustále se opakujících frází (např. Ostenčino přitakávání), které po čase mohou působit rušivě, a uhlazení některých dialogů, aby zněly přirozeněji. V textu se objevují občasné chyby v interpunkci a překlepy, ale ty nijak zásadně nenarušují celkovou plynulost a srozumitelnost vyprávění.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o velmi milou a nápaditou sbírku pohádkových příběhů, která má obrovský potenciál zaujmout dětské čtenáře. Autor prokazuje velkou fantazii a cit pro budování přátelského světa, kde dobro a spolupráce vždy vítězí. S trochou redakční péče, která by uhladila stylistické nedokonalosti, by z textu mohla být krásná knížka na dobrou noc. Určitě v psaní pokračujte, máte skvělý vypravěčský talent!