Druhý den měli ve škole dějepis. Paní učitelka jim vyprávěla o tom, co jsou to dějiny. Jako příklad uvedla, že třeba v ostrovském Paláci princů bydlel pan hrabě, potom tam byla policejní stanice a tak dále, a až dnes je uvnitř knihovna. Do ježků vjela radost. Tupík vyskočil a zajásal. Paní učitelka nechápala, z čeho má Tupík takovou radost a napomenula jej, aby nevyrušoval.
Po skončení školy se ježci domluvili, že navštíví městského kronikáře a zjistí, kde všude byla policejní stanice. Nejdříve ale navštívili Žofii a vyzvídali, kdy jí to maminka tromba řekla. Bouřka však nezná pojem času a odhadla to na třicet, až sto let.
„Tedy, povím ti Ostenko,“ pokyvoval nešťastně hlavou Tupík, když vylezli po žebříku, „že nám tím Žofie moc nepomohla. Budeme muset dát jablka na všechny střechy, kde za posledních sto let sídlila policie.“
„No ano, ano, budeme muset,“ pokrčila rameny Ostenka a oba se odebrali do přízemí knihovny, kde kronikář města bydlí. Tam se dozvěděli, že policie sídlila za posledních sto let na osmi místech. Zapsali si popisná čísla příslušných budov a utíkali domů.
Druhý den dostala Ostenka z dějepisu jedničku, když vyjmenovala všechny budovy, kde policejní stanice sídlila.
Odpoledne vzali ježci jablka a vyrazili za labutí Otylkou. Jenže ouha. Otylka již seděla na vejcích a tím pádem je nemohla opustit, protože by vejce vychladla a labuťátka by se nenarodila. Ostenka na nic nečekala a upalovala domů, kde měli schovanou deku, která hřála jako kamna a Otylčiny vejce dekou přikryla. Labuť nejdříve nedůvěřivě prohlížela vajíčka pod dekou, ale když se vše zdálo v pořádku, naložila ježky s jablky a obletěli všechny budovy, o kterých se v kronice dozvěděli.
Po napíchnutí posledního jablka se však opět nic nestalo. Mraky stály nad městem jako předešlé týdny, nepršelo, nefoukalo a bylo ponuro. Nezbylo, než aby nasedli a letěli zpátky na staré koupaliště. Otylka zkontrolovala svá vajíčka a spokojeně zasedla.
„Když budete potřebovat, pohlaďte toto peříčko a já přiletím. Teď, když mám tu deku, mohu kdykoli na chvíli odejít,“ řekla Otylka a dala Ostence své peříčko. Ježci poděkovali Otylce a slezli k Žofii na poradu.
„Už zbývá naplnit poslední čtyři lahve,“ konstatovala nešťastně Žofie.
Ostenka se zamyslela a potom pravila: „Nezbude nám nic jiného, než se zeptat přímo policistů. Dnes jsem je zrovna viděla. No ano, ano, viděla.“
Tupík zajásal: „No jasně, dnes jsme potkali policisty, ale nebyli to státní, ale městští. Je tady ještě městská policie a sídlí v kulturním domě. Otylku už otravovat nebudeme a dopravíme nahoru to jablko sami.“
„No ano ano, uděláme to sami,“ zatleskala Ostenka.
Oba ježci si druhý den napíchli pro jistotu každý jedno jablko na záda a vyrazili. Cestu městem už Tupík ovládal, ale schody do budovy kulturního domu jim daly opravdu pořádně zabrat. Nicméně se vše chýlilo, ke zdárnému konci a oba kamarádi stanuli na střeše. Po takové námaze si však potřebovali odpočinout a tak se procházeli a rozhlíželi na všechny strany. Z výšky poznávali krásné okolí Krušných hor. Tu zaslechli hlášení místního rozhlasu, které jim vzalo veškerou naději. Hlas z tlampače oznamoval, že bude v sále kulturního domu bál k desátému výročí založení městské policie. Ostenka s Tupíkem pochopili, že městská policie tehdy ještě nebyla a že není tou uniformou, kterou hledají. Zklamaně se vrátili domů.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Nápad propojit zvířecí svět s klasickými pohádkovými postavami a zasadit je do reálného prostředí města Ostrova je velmi osvěžující a originální. Jednotlivé epizody mají nápadité zápletky, které v sobě nesou i nenásilné ponaučení, což se k dětské literatuře skvěle hodí. Občas se sice motivy trochu opakují, ale celkový koncept moderní lokální pohádky je nosný a velmi sympatický.
Atmosféra – ★★★★☆
Text zprostředkovává velmi milou, hravou a přátelskou atmosféru, která čtenáře snadno vtáhne do dětských let. Vztahy mezi postavami jsou plné laskavosti a vzájemné pomoci, což vyvolává příjemné emoce a pocit bezpečí. Autorovi se daří budovat pohádkovou náladu, i když v některých napínavějších scénách by se dalo s popisy prostředí pracovat ještě o něco hlouběji.
Provedení – ★★★☆☆
Příběhy jsou čtivé, mají svižné tempo a slovní zásoba je pro cílovou skupinu dětí zvolena adekvátně. Stylisticky by textu prospělo mírné proškrtání neustále se opakujících frází (např. Ostenčino přitakávání), které po čase mohou působit rušivě, a uhlazení některých dialogů, aby zněly přirozeněji. V textu se objevují občasné chyby v interpunkci a překlepy, ale ty nijak zásadně nenarušují celkovou plynulost a srozumitelnost vyprávění.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o velmi milou a nápaditou sbírku pohádkových příběhů, která má obrovský potenciál zaujmout dětské čtenáře. Autor prokazuje velkou fantazii a cit pro budování přátelského světa, kde dobro a spolupráce vždy vítězí. S trochou redakční péče, která by uhladila stylistické nedokonalosti, by z textu mohla být krásná knížka na dobrou noc. Určitě v psaní pokračujte, máte skvělý vypravěčský talent!