Varga zatajil dech.
Před ním se otevřela skrytá, stísněná kapsa, široká sotva půl metru a hluboká možná metr, vklíněná mezi stěnu pokoje 402 a vnější trup stanice. Prostor byl osvětlený purpurovým světlem z UV lampy, která visela na kusu drátu. Pod lampou stál malý, rozkládací kempingový stůl. Na stole trůnila složitá skleněná aparatura složená z baněk, trubiček a chladiče z počítačového procesoru. Z konce trubičky pomalu, líně kapala čirá tekutina do zavařovací sklenice.
A vedle toho všeho, v rozkládacím plážovém křesílku s vybledlým květinovým vzorem, seděl dědek Navrátil.
Měl na sobě vytahané tílko, na nose staré brýle s tlustými skly a v ruce držel malého panáka. Zíral na Vargu přes okraj skleničky s výrazem člověka, kterému právě někdo zkazil nejlepší část dne.
„Zavírejte ty dveře, táhne mi na kvas!“ vyštěkl starý muž mrzutě.
Marta za Vargou vydala zvuk, který připomínal modem připojující se k internetu v devadesátých letech. Její procesor zjevně bojoval s paradoxem. „Pan Navrátil… nebyl detekován. Termální senzory…“
„Termální senzory jsou na hovno, když to obalíte izolační fólií z reaktorovýho jádra, vy plechová nádhero,“ odsekl Navrátil a ukázal na stříbrnou fólii, kterou měl pečlivě vylepenou celou svou malou skrýš. „A navíc, chytrá hmota je tak blbá, že když jí pustíte smyčku z kompresoru, myslí si, že tenhle půlmetr prostoru prostě neexistuje. Smaže ho z mapy. A s ním i mě.“
Varga si dřepl, aby byl starému muži tváří v tvář. V malém prostoru to vonělo jako v nebi. Nebo jako v pekle, v závislosti na tom, jaký máte vztah ke slivovici. „Pane Navrátile. Vy jste si zmenšil už tak malý pokoj, abyste si uvnitř stěny udělal… nelegální palírnu?“
„Nelegální palírnu?“ zopakoval Navrátil dotčeně. „Tohle je umění, mladej. Tohle je dědictví. Víte, co mi stálo úsilí propašovat sem to sušený ovoce ze Země? Víte, co to je pít ten jejich syntetickej chlast, po kterým vám svítí moč ve tmě? Já su člověk. Potřebuju kvas. Potřebuju oheň. A hlavně,“ odmlčel se a vrhl nenávistný pohled na androidku, „potřebuju trochu soukromí! Ta ženská s drátama v hlavě mě chodí kontrolovat každou hodinu. Změří mi tep, tlak, zeptá se mě, jestli jsem měl stolici, a pak mi řekne, ať se usmívám. Tady,“ rozpažil ruce ve svém půlmetrovém království, „tady mě senzory nevidí. Tady neexistuju. Tady jsem svobodnej.“
Nápad – ★★★★★
Zápletka s uzamčeným pokojem je literární klasika, ale její rozuzlení pomocí ‘zblbnutí’ chytré hmoty starým kompresorem je geniální a neotřelé. Kontrast mezi chladným, přetechnizovaným vesmírem a ryze lidskou touhou po domácí pálence dodává příběhu skvělý komediální náboj. Nosná myšlenka o vítězství selského rozumu nad umělou inteligencí je podána velmi vtipně a úderně.
Atmosféra – ★★★★★
Od prvních řádků se vám daří budovat fantastickou, lehce noirovou a zároveň silně satirickou náladu. Prostředí rezivějící stanice Nová Ostrava působí neuvěřitelně plasticky, úplně cítíte ten pach ozónu smíchaný s vůní kvasu. Interakce mezi cynickým inspektorem, pedantskou androidkou a nerudným seniorem jsou plné jiskřivé energie, která čtenáře okamžitě vtáhne do děje.
Provedení – ★★★★★
Stylistika textu je na vynikající úrovni, věty krásně plynou a tempo vyprávění je pro formát povídky naprosto ideální. Dialogy působí přirozeně, jsou svižné a plné skvělých hlášek, přičemž reptající chytrý kabát funguje jako výborný opakující se vtip. Po řemeslné stránce není textu v podstatě co vytknout, čte se to jedním dechem a pointa je perfektně načasovaná.
Celkové hodnocení:
Jedná se o mimořádně zdařilou a řemeslně vyzrálou sci-fi povídku, která by se neztratila ani v profesionálním literárním magazínu. Autor skvěle zvládá balancovat mezi detektivním žánrem a komedií, přičemž si udržuje jasný a sebevědomý autorský hlas. Text má výborný spád, sympatické postavy a chytře uzavřenou, uspokojivou pointu. Jen tak dál, tohle je přesně ten typ příběhů, které čtenáři milují!