Nebylo to šílenství. Lidé nezapomínali jména dětí ani cestu do práce. Řídili auta, vařili, milovali se, chodili k volbám. Jen v nich mizelo to, co by se dalo nazvat vnitřní předsíní: místnost, kde myšlenka chvíli počká, než vejde do pokoje. Místnost, kde se vyzouvají boty. Bez ní vtrhla každá myšlenka rovnou dovnitř, zablácená a hlučná, a nebylo nikoho, kdo by se zeptal, odkud přišla.
A ještě jedna věc: ten úbytek nebolel. Nejhorší na něm nebylo, co bral. Nejhorší bylo, že s ním odcházela i schopnost tu ztrátu zaznamenat. Jako když v domě tiše zhasínají světla, a s každým zhasnutým světlem se oči přizpůsobí, takže tma nikdy nevypadá jako tma.
Ukázal to docentu Jelínkovi. Jelínek byl o patnáct let mladší, nosil barevné ponožky a byl na klinice oblíbený, protože se smál vtipům, i když je nepochopil, což je vlastnost, kterou pacienti i nadřízení cení nade všechno ostatní.
„To je fascinující, Viléme,“ řekl a dlouho se díval do okuláru. „Opravdu krásný preparát. Ty barvy!“
„Nejde o barvy. Jde o to, co znamenají.“
„A co znamenají?“
„Že hloupneme. Všichni. Měřitelně.“
Jelínek se narovnal a usmál se tím svým širokým, nevinným úsměvem. „No jo, ale tohle říkali staří lidi vždycky, ne? Že mladí jsou hloupější. To už Sokrates. Nebo kdo.“
„Já nemluvím o mladých. Mluvím o mozcích. Tady, v sešitě. Gramy.“
„Gramy,“ zopakoval Jelínek, jako by ochutnával cizí slovo. „Hele, ale nepřipadá ti, že jsou lidi teď spíš… uvolněnější? Míň se hádají o blbosti.“
„Hádají se o nic jiného, Petře. Jen o blbosti. A zabíjejí se kvůli nim. Minulý týden ubili v Kolíně učitele, protože žákům ukazoval mapu, na které byla Země kulatá.“
„To je strašný,“ souhlasil Jelínek upřímně. Pak dodal: „Ale ta mapa byla taky dost provokativní, ne?“
Venclík napsal článek. Pečlivý, vystavěný jako katedrála, s tabulkami, s metodikou, s pokornou kapitolou o limitech studie. Poslal ho do tří časopisů. Z prvního se nevrátilo nic. Z druhého přišel posudek, který zněl celý takto: „Text je moc dlouhý a negativní. Doporučujeme zkrátit a přidat pozitivní výstup pro čtenáře.“ Třetí časopis mezitím zanikl, protože ho nová vláda zařadila mezi „nástroje šíření úzkosti“.
Ministerstvo zdravotnictví mu odpovědělo do týdne, což bylo samo o sobě podezřelé. Dopis byl zdvořilý a napsaný písmem o velikosti čtrnáct bodů. Stálo v něm, že pandemie je uzavřená kapitola, že stát nepodporuje „spekulace zpochybňující duševní zdraví občanů“ a že pan doktor může své poznatky konzultovat na nově zřízené lince psychické pohody. Pod podpisem byl smajlík.
