Bednářová ho našla u stolu, jak se na ten smajlík dívá.
„Usmívá se na vás,“ řekla.
„To je na tom to nejhorší,“ odpověděl Venclík. „Myslí to vážně.“
Tu noc, když nemohl spát, otevřel zdravotní kartu, kterou si kdysi stáhl z nemocničního systému, když se ještě dalo cokoli stáhnout. Věděl, co v ní je. Přesto potřeboval vidět ta data napsaná černé na bílém, jako potřebuje člověk uvidět vlastní jméno na náhrobku, aby uvěřil, že náhrobek existuje. Leden 2021. Říjen 2022. Dvakrát pozitivní. Podruhé jen mírný průběh, pár dní horečky, ztráta čichu. Tehdy si dělal legraci, že konečně nemusí cítit pitevnu.
Seděl v kuchyni a pomalu mu docházelo to, co v něm vlastně dřímalo už celé měsíce: že nástroj, kterým měří úbytek, je sám součástí úbytku. Že jeho vlastní mozek, tichý, poslušný, uvězněný v lebce, která se mu kdysi zdála tak bezpečná, tam dole také pomalu krmí ty hladové, neúnavné uklízeče. A že nemá jak to poznat. Protože to, čím by to poznal, je přesně to, co mizí.
Rozhodl se pro jednoduchou zkoušku, protože jednoduché zkoušky byly to jediné, čemu ještě věřil. Každý večer napíše odstavec. O čemkoli: o dceři, o počasí, o mrtvých, kteří mu ráno prošli rukama. A každý večer si nejdřív přečte ten předešlý. Pokud se začne mezi nimi otevírat propast, uvidí ji. Doufal, že ji uvidí.
První týdny šly dobře. Psal dlouhé, zalomené věty, vracel se k nim, přehazoval slovosled jako nábytek v pokoji, kde se nemá pocit domova. Měl z toho zvláštní radost, jakou mívá horolezec, když se ohlédne a uvidí, kolik už vylezl.
Pak, jednoho říjnového večera, si přečetl odstavec, který napsal před čtyřmi měsíci. Byl o Kláře, jak stála na nádraží v dešti a on ji neviděl, protože v tu chvíli myslel na mozkový kmen jednoho mladého motorkáře. Ten odstavec byl krásný. Věděl, že je krásný. Ale při čtení cítil něco nového, něco, co ho vylekalo víc než všechna čísla v sešitě: netrpělivost. Ty věty mu připadaly zbytečně dlouhé. Upovídané. Chtělo se mu je zkrátit.
A nejhorší bylo, že ta touha byla příjemná. Měla chuť úlevy.
Ještě tu noc napsal dopis. Sám sobě. Nadepsal ho: „Vilémovi, až už nebude rozumět.“ Napsal do něj všechno: o gramech, o mikrogliích, o předsíni, kde se vyzouvají boty, o tom, že lehkost, kterou bude cítit, není klid, ale ztráta, a že má vzít Kláru a odvézt ji někam, kde ještě existují lidé, kteří čtou dlouhé věty, pokud takové místo vůbec existuje. Napsal tam, že ji miluje. Napsal tam, že ji miluje ještě tím starým, složitým způsobem, který ví, že láska není jen pocit, ale i odpovědnost za to, co ten druhý jednou nebude moct unést sám. Pak dopis zalepil a dal ho do skříně v pitevně, mezi sklenice s mozky, které v nažloutlém formalínu vypadaly jako spící, zamyšlené zvíře. Tam ho nikdo hledat nebude. Tam se nikdo nedívá.
