„Napsala jsem tam, že kladivo není argument,“ řekla Klára. „Mám tři sta odpovědí. Polovina mi přeje, abych umřela, a druhá polovina neví, co je to argument.“
„A co jsi udělala?“
„Smazala jsem to. Ne kvůli tomu, že by mi vyhrožovali. Ale jeden mi napsal, že argument je druh hada, a já jsem si najednou nebyla jistá, jestli si dělá legraci.“
Venclík se zasmál, ale smích mu zaskřípal v krku jako dveře, které dlouho nikdo neotvíral.
Nejdřív si toho všiml na křížovkách. Luštil je od dětství, po otci, který tvrdil, že křížovka je jediná forma rozhovoru s neznámým člověkem, při níž se nikdo neurazí. V sobotní příloze vycházela jedna velká, švédská, s tajenkou, kterou si člověk vychutnával jako poslední doušek vína. Před deseti lety tam stálo „Australský vačnatec (5)“ a on musel chvíli přemýšlet. Loni tam stálo „Zvíře s kapsou (5)“. Minulý měsíc: „Klokan (6)“, s nápovědou v rámečku, že se to píše K-L-O-K-A-N.
Zavolal do redakce. Ozval se mladý muž s hlasem, který zněl, jako by se právě probudil a nebyl si jistý, jestli to stálo za to.
„Čtenáři si stěžovali, že je to moc těžký,“ vysvětlil. „Že je to elitářský. Jedna paní nám napsala, že ji křížovka ponížila před vnukem.“
„Vždyť tam teď píšete odpověď přímo do zadání.“
„Jo. Ohlasy jsou super.“
„A nepřipadá vám to… zbytečné?“
Na druhém konci bylo dlouho ticho. Venclík si nejdřív myslel, že se hovor přerušil. Pak muž řekl, docela mile, bez jediné stopy ironie: „Pane, já vám nerozumím. Lidi to luští a mají radost. Co je na tom zbytečnýho?“
A Venclík pochopil, že na to nemá odpověď, která by se dala vyslovit tak, aby ji ten člověk slyšel. Ne proto, že by byl hloupý. Proto, že v něm chybělo místo, kam by ta odpověď mohla dopadnout.
Pod mikroskopem to nakonec našel. Trvalo mu to dva roky nocí, které ukrádal spánku, a několik set řezů z čelních laloků lidí, kteří zemřeli na všechno možné, jen ne na hloupost, protože hloupost se do úmrtního listu nepíše. Zbytky virové bílkoviny, ty drobné ostnaté klíče, které kdysi otevíraly plicní buňky, se kdesi usadily a neodešly. Nebyly aktivní tak, jako je aktivní nemoc. Byly trpělivé. Mikroglie, malé buňky, které v mozku uklízejí, je celé roky obklopovaly a nedokázaly je strávit. A ve svém zbytečném, věčném úsilí pomalu pojídaly to, co leželo kolem. Jemné propojení prefrontální kůry. Ty nejtenčí nitky, po nichž se v hlavě pohybuje pochybnost, odklad, schopnost představit si, že se mýlím.
