Bylo to té zimy, kdy jsi mi zemřel, milý. Odnášela jsem invalidní vozík po strmých schodech od bytu
ke vchodovým dveřím, abych ho vrátila organizaci, která nám jej zapůjčila. Přijeli si pro něj. Zrovna
vyšla sousedka z protějšího bytu, šla přímo ke mně a podávala mi ruku, chtěla mi vyjádřit podporu a
soustrast. Nemám to slovo ráda, je takové..ledové Když mi paní Junáková tiskla ruku, zkřivil se mi
náhle obličej, ne, už jsem se nemohla déle ovládat. Radši jsem se spěšně rozloučila a dala se rychle
zdolávat vysoké a točité schodiště s těžkým vozíkem v obou rukou.. měla jsem co dělat, abych ho
udržela, byl tak strašně těžký. Těžký, jako dny, které jsme prožili od stanovení Tvé diagnózy, bez
záblesku světla v Tvých očích, bez jakékoliv prodlevy v nesnesitelné bolesti. Vozík i kompenzační
pomůcky jsem vrátila zaměstnanci organizace pro tělesně postižené, chlapci tak 25 let, silně kulhal,
pomohla jsem mu vozík složit do kombi vozu a uhradila fakturu. Dostala jsem daňový doklad a odešla
zpátky nahoru do bytu. Dveře za mnou rychle zaklaply a mě napadlo, jak teď budu prožívat další dny,
tu nekonečnou řádku utrápených ostrovů v moři všednosti, bez Tebe, bez Tvého přitakání a bez
Tvého laskavého humoru? Jak budu chodit po cestách, po nichž jsme dosud chodili spolu? Co budu
objevovat, když Ti to nebudu moci sdělit? Co tu budu vlastně ještě pohledávat, všem na obtíž? Sedla
jsem si do křesla v Tvém pokoji a otevřela bezmyšlenkovitě první knihu, která mi přišla pod ruku.
Něco z ní vypadlo, sehnula jsem se a sebrala ze země kousek papíru. Bylo na něm neco drobným
písmem napsáno, Tvým písmem. Četla jsem a po pár slovech mi došlo, že čtu Tvou báseň, poezii,
které jsi dal zřejmě mnoho měsíců zrát a dospívat do výsledné podoby několika strof.. Četla jsem a
začínala jsem se vracet v myšlenkách na ta krásná místa, jež v básni popisuješ. V ochraně vzrostlých
lip stojí tam vrch Kalvárie s malou kaplí zasvěcenou Nejsvětější Trojici, mluvíš o ní s takovou něhou a
touhou dotknout se Nedotknutelného, Absolutního, že je mi při čtení zvláštně úzko, smutno, a
zároveň svobodně a lehce. Toužím se vznést, jako holubice a letět sama na to místo, kde se země
dotýká nebe, a být.. Být sama sebou v Bohu a v Tobě, protože věřím, žes po všem tom utrpení našel
klid v Jeho náručí. Tuším, že Boží náruč Ti je útěchou a radostí, víc, neskonale více, než objetí
moje.
“Tak můj muž psal básně,” hlesnu potichu a zhluboka si povzdechnu. To je krásné, pomyslím si a
jdu si uvařit čaj.
Každý krok po dobře známé mistnosti je protkán tisíci asociacemi, ..tady jsem Ti řekla, že přijedou
doktorka se sestřičkou z mobilního hospicu, tady jsi mi řekl, že mě máš rád a znělo to, jako bys při
tom nesl tíhu celého světa, tady jsem klečela a hlasitě brečela, když jsi měl těsně před příjezdem
hospicové péče nesnesitelné bolesti.. “Tady si sednu a zkusím na okamžik zavřít oči, ” řeknu nakonec
sama sobě ve snaze chvíli na všechno zapomenout. Usínám. V mikrospánku se nořím do krátkého
snu: usedáš vedle mě na pohovku a oslovuješ mě jménem. “Zůstaň zde, ” prosím Tě snažně ve snu, ..
“To nejde”, říkáš mi a tiskneš mou ruku ve své dlani. V tom se probouzím. Všechno je najednou pryč,
zklamaně vstávám z pohovky a pokračuju ke kuchyňskému stolu, kde mě čeká chladnoucí čaj.
A tak se odvíjí jedna chvíle od druhé. Jeden den následuje druhý, týden se míjí s týdnem a za pár
dnů tomu bude rok, co Tě nepřestávám volat: “Zůstaň tady”.
Bez katarze a bez happyendu..
Ale ne bez Naděje..

Nápad – ★★★☆☆
Téma ztráty blízkého člověka a vyrovnávání se se zármutkem je v literatuře časté, nicméně vy jste ho pojala velmi citlivě a osobně. Text má spíše charakter intimní črty nebo deníkového záznamu než klasické povídky s výrazným dějovým obloukem, což ale vzhledem k tématu vůbec nevadí. Velmi pěkným a nosným detailem je moment vracení invalidního vozíku kulhajícímu mladíkovi – to je přesně ten typ nečekaného, realistického obrazu, který dodává příběhu na uvěřitelnosti. Závěrečné smíření skrze víru a naději dává celé vzpomínce ucelený a hřejivý rámec.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně nejsilnější stránkou vašeho textu. Okamžitě čtenáře vtáhnete do těžké, ale tiché reality truchlení, která nepůsobí lacině ani přehnaně pateticky. Skvěle fungují kontrasty mezi chladnou byrokracií (daňový doklad za vozík) a hlubokou vnitřní bolestí vypravěčky. Pasáž, v níž hlavní hrdinka prochází bytem a každé místo v ní vyvolává bolestné asociace na hospicovou péči, je napsaná s obrovskou autenticitou a čtenáře zasáhne přímo do srdce.
Provedení – ★★★★☆
Váš styl je velmi kultivovaný, poetický a text krásně plyne, k čemuž přispívá i forma přímého oslovování zesnulého partnera. Občas v textu střídáte minulý a přítomný čas – přechod do přítomného času u čtení básně sice zesiluje bezprostřednost prožitku, ale dbejte na to, aby to působilo jako jasný autorský záměr. Po technické stránce by textu prospělo učesat interpunkci (např. psát výpustku správně jako tři tečky místo dvou, ohlídat si chybějící tečku za slovem „ledové“) a opravit drobné překlepy („neco“, „mistnosti“). Také přechod od čaje k mikrospánku a zpět k čaji je v jednom odstavci trochu rychlý, zasloužil by si více prostoru.
Celkové hodnocení:
Napsala jste nesmírně jímavou, křehkou a lidskou zpověď, ze které dýchá hluboká láska i bolest. I když text stojí spíše na emocích a vzpomínkách než na propracované povídkové zápletce, jako intimní lyrická próza funguje naprosto skvěle. Máte velký dar vystihnout těžko popsatelné pocity prázdnoty a přetavit je do krásných obrazů (jako je metafora těžkého vozíku či utrápených ostrovů v moři všednosti). Určitě v psaní pokračujte, vaše schopnost předat čtenáři čistou emoci je obdivuhodná.