Pak přišla zima.
Pak jaro.
V dubnu byly volby. Venclík šel volit s Klárou, i když ona ještě nemohla. Šla s ním a celou cestu mlčela. Bylo to zvláštní mlčení. Měl pocit, že na něj kouká divně. Nevěděl proč.
Ve skříni v práci hledal novou fixu a našel obálku. Na obálce bylo jeho písmo. „Vilémovi, až už nebude rozumět.“ Zasmál se. Takhle on psal? Takhle nadneseně?
Otevřel ji a četl. Četl dlouho. Bylo to hodně slov. Moc slov. Nějaké vejce, nějaké boty v předsíni. Nevěděl, proč by v mozku měly být boty. Ten člověk, co to psal, měl zjevně strach. Hodně se trápil. To bylo vidět. Bylo mu ho trochu líto.
„Co to je?“ zeptala se Bednářová.
„Ale nic. Starý papír. Nějaké moje kecy.“
„Vyhodit?“
„Jo, vyhoďte to.“
Vyhodila to. Bylo mu lehko. Venku svítilo slunce a strana Zdravý rozum vyhrála s velkým náskokem. Večer bylo ohňostroj. Lidi se smáli a objímali. On se smál taky. Všechno bylo jednodušší.
Doma seděla Klára na gauči. Neměla v ruce telefon. Jen seděla a dívala se na něj. Oči měla mokré.
„Tati,“ řekla. „Pamatuješ si, co jsi mi slíbil? V zimě?“
Nepamatoval. Ale nevadilo mu to. Usmál se na ni. Chtěl ji obejmout, ale ona uhnula. Nevěděl proč. Možná byla unavená.
„Nebuď smutná,“ řekl jí. „Všechno je dobrý.“
Pak si sedl ke stolu a otevřel noviny. Byla tam křížovka. Velká, sobotní. Vzal tužku. Zvíře s kapsou, klokan, K-L-O-K-A-N. Napsal to tam. Šlo to samo. Bylo mu dobře.
Za jeho zády dcera tiše balila kufr.
Neslyšel ji. Poprvé po dlouhé době nemusel nic chápat.
