Obraz před nimi ovládla čerň a titulky započaly svou nezáživnou pouť. Mladík tiše opouštěl sál, snažil se zmizet, ještě než se světla rozzáří naplno. Avšak zdálo se, že jeho obav nebylo třeba. Stoje u dveří se opatrně ohlédl, když jej ticho, které se závěrem snímku vyplnilo biograf, praštilo do uší. Ke svému překvapení nespatřil publikum nespokojené, zuřící či v pláči. Nic takového. Lidé se usmívali, uvolněně a s klidem se zvedali ze sedadel, a když jej míjeli, někteří jej dokonce uznale poklepali po rameni vyjadřujíce tak svou spokojenost s jeho příspěvkem k tomu téměř ztracenému dílku. Tak se sál vyprázdnil, titulky se loudavě vyčerpaly a on se zčistajasna octl na cestě ke svému ránu. Stále spal, ale hřejivé světlo jitra jej již něžně hladilo po tváři a lákalo do nového dne. A jak vyplouval z hlubin svého snu, snažil se, ještě než procitne, vyjádřit, co že to právě zažil. Ano, i bez dlouhých řečí již tušil, co to vše znamenalo, ale překlad do jazyka slov byl nezbytný. Bez něj by zřejmě nedokázal přenést svůj zážitek probuzením z mlžné krajiny podvědomí do skutečného světa. Jen si vzpomeňte, jak často tak pro svou zbrklost přicházíte o poklady, jež vám sny nabízejí. Tak do toho.
Vždyť to bylo tak jasné. Publikum, znaveno nekonečnými objednávkami toho správného konce filmu, očištěno zoufalstvím od zatěžujícího balastu, bylo nakonec uspokojeno i tak titěrnou nadějí, jako je špetka organické hmoty plující na kamenné hroudě nazdařbůh kosmickou temnotou. Snad nešlo o vědecky nejpřesnější závěr filmu, v tomto ohledu svou úrovní jistě odpovídal jeho zbytku, ale každý v sále porozuměl, proč se mládenec rozhodl právě pro takové rozuzlení. A někteří z těch prve nehlučnějších se teď za své počínání tiše styděli. Jejich vděčnost převládla nad jejich uměleckými nároky. Tak hluboce zasáhl pocit marnosti pevnost jejich víry v dobrý konec, kterou, ač by se k ní pro banalitu té myšlenky zřejmě jen málokterý přiznal, tolik potřebovali. A jak cítili, že ji ztrácejí, přemohla je děsivá úzkost. Bez mladíkova přičinění by nebyli schopni opustit kino, natož svou křehkou existenci klidně svěřit propastnému bezvědomí a v něm očekávat rozbřesk nového dne. Teď již to ale bylo možné. Díky němu a jeho neobyčejné moci. Byli zachráněni, když jejich i svou víru znovu postavil na nohy. Nezvratně tragický závěr nepodařené verze filmu jim ji na okamžik vzal. Protože kde není alespoň záchvěv světla, není nač, není proč, ani kam vyhlížet. A bez toho paprsku, ať už by byl sebenepatrnější, se nedá žít.
A tak doufejme. Protože jen to jediné, to věčné, to poslední, je vždy možné. A umíme to skvěle, i když ani sami nevíme, kde jen se ta neochvějná víra bere. Co že je na tom špatného? Že se jedná o pouhý nevědomý projev zvířecího pudu sebezáchovy? My ale přece jasně víme, že doufáme. Jako silný motor, který sama příroda nastartovala, pohání nás víra, že vše dobře dopadne, neomylně vpřed. Jsme jen pasažéři na tom svéhlavém vozu života. Vědomě však využíváme jeho energii, když jeho silou opatrujeme a zušlechťujeme to nejcennější kolem nás a v nás samotných. Snad o to vroucněji pak doufáme. Neboť my jsme součástí toho vozu a jako jediní si to můžeme uvědomit. Pravda, vyrazil bez nás a na své poutí se i bez nás klidně obejde. Člověk však bez víry v ten pohyb zahyne, protože pak ztratí sílu otevřít s dalším ránem včerejškem ztěžklé oči. Je třeba si jeho význam připomínat. Je nutné jej neopouštět. A je třeba jej žít. Protože jen díky jeho moci dokážeme nemožné.
Hlasité předčítání
Úžasné! Skvěle napsané, velmi zvláštní atmosféra… Výborná povídka.