“Co je to s vámi? Proč se na mě všichni díváte?” oslovil mladík publikum, které křečovitě vykrucovalo hlavy jeho směrem se zoufalým výrazem ve tvářích. Oči zalité slzami, pohledy plné marnosti i prosebné naléhání. To vše nyní k jeho sedadlu vysílali ti, kteří zde ten večer ztratili naději. Okamžitě potlačil projevy společenských instinktů, že snad zájem ostatních vyvolal například nevhodný oděv či ležérní účes. Ba ne, v tom to nebylo. Z toho důvodu se nestal středem pozornosti celého sálu. Nijak se již nepodivoval, že se ocitl na tomto nečekávaném místě, když se promítacím plátnem vpředu rozlila prázdnota a osvětlení kina dosáhlo maxima. Ani v tom to tedy nebude, s nikým si jej nespletli. S někým slavným nebo tak podobně. A jelikož nebyl z těch, co by nekonečně dumali o nejasných otázkách, když se mohli lehce doptat, rozhodl se neotálet s tím ani vteřinu.
“Tak co ode mě chcete?” vyhrkl ze sebe trochu nezdvořile a přidal do hlasu něco důrazu, protože neustále špikován ostřím tolika pohledů se necítil dvakrát nejpříjemněji. Řadami sedadel projela vzdouvající se vlna tápavého šumu proplétajících se hlasů. Skomírající plamínky naděje se zdály znovu rozplynout a žádný v sále již nedoufal, že by snad svedli další drtivé zklamání v tak krátké chvilce přežít. Jako by se jim osud vysmíval. Se sadistickým gustem je marným koncem filmu srazí k zemi, a když jen se objeví náznak světla, je tento pohlcen beznadějnou tmou mrtvolné nicoty. Tak to ne! Třeba jen zapomněl. Snad potřebuje čas, aby se smířil se svou osudovou úlohou. Vždyť jen on má tu moc. Ale co když…?
“On to neví!” znělo prostorem zprvu nesměle, postupně však stále silněji. V sále jako by se znovu stmívalo. Několik diváků propadlo v hysterický pláč. Jiní jen bezcílně zírali kolem sebe, aniž by již cokoliv nebo kohokoliv vnímali. Mladík, jenž se tu jen před okamžikem probudil, pocítil náhle jakousi vnuknutou zodpovědnost. A ozývala se tím silněji, jak v publiku přibýval jeden otupělý zoufalec za druhým. Netušil, kde se vzala, ale společně s ní si uvědomoval, že je třeba cosi důležitého udělat. A že jediným, kdo to může provést, je jen a právě on.
“Co že to nevím?” zvolal do sálu bezmocně se poddávajícímu chaosu a mírně se vsedě napřímil. Ano, nic nevěděl. I tato nepatrná a zřejmá skutečnost svedla některým vrátit na několik následujících okamžiků alespoň zlomek naděje. Jak moc chtěli žít dál tak, jak doposud.
“Nevíš, že jen ty dokážeš napravit, co ten mizerný film způsobil? Jen ty máš přece moc změnit jeho konec!”
Mírně si poposedl. Pak si vyměnil rychlý pohled snad s každým v sále. Poněkud nesvůj se na místě znovu zavrtěl. Z ničeho nic jako by se mu nesedělo pohodlně. Sám byl však přesto překvapen, jak málo s ním ta informace pohnula. O její pravdivosti nepochyboval tím spíš, čím víc si nabytí takové schopnosti především kvůli vlastnímu pokaženému večeru podvědomě přál. Dobře si pamatoval, že o tom, zda dovede létat, ve snu také nikdy nepochyboval, když předtím po něčem takovém tolikrát toužil. Bylo to tak nějak podobné. Splněné přání dovede na čas zastřít rozum. Ještě jednou se ohlédl k východu z kinosálu. Mít takovou moc! Co s ní doma? Jak vidno, i ostatní diváky pochmurný závěr snímku mírně řečeno zklamal. Mládenec je celkem chápal. Včerejší večer měl sice ještě v tom koutě živé paměti, který se nedá tak lehko ošálit časem ani sebepronikavější vůlí, ale i tak jeho drtivý dojem zvolna vyhasínal. Sál plný zoufalců spoléhajících na mladíkovu šlechetnost a visících na jeho dalších činech, jej však uvrhl zpět do hlubin pochmurného rozpoložení vlastní mysli, kde bloudil od té chvíle, co byla rodná planeta nenávratně a provždy zničena ve zdrcujícím filmovém finále. A tak čekali, co provede, a doufali, že to bude právě to, k čemu upínali své poslední naděje.
Hlasité předčítání
Úžasné! Skvěle napsané, velmi zvláštní atmosféra… Výborná povídka.