„Je to přece jasné. Nepochybuju o tom, že se o vás patřičně starala. Když jste byl zmožený z práce, pečovala o vás, vyptávala se na vaše strasti. Když jste měl radost, měla ji s vámi. Přála vám určitě každý úspěch, který jste zažil. Určitě vypadala mnohdy i zmoženě z toho, jak držela pohromadě váš domov nebo se uprostřed noci budila, aby vás mohla pohladit po zádech, když jste měl noční můry. Nemám pravdu?“
Starý pán se otočil na mladého muže a poprvé se mu podíval do očí. V jeho zraku však nenašel ani náznak výsměchu. Jen samou upřímnost. A tak se zase opřel zpět a upil ze svého hrníčku.
„Máte pravdu.“
„Dávala vám v tom případě zcela jistě najevo, že vás miluje pro to, kým doopravdy jste. Určitě jste to tak cítil i k ní.“
„Určitě ano. Jak jste na to ale mohl přijít?“
„Podíval jsem se na to romanticky. A navíc. Byli jste spolu padesát let. To by v tom byl čert, no ne?“
„Nikdy jsem si nemyslel, že bych se mohl něco přiučit od mladého člověka,“ řekl starý pán a pokrčil stařeckými rty.
„No vidíte. Já bych zase nikdy neřekl, že mi takhle pomůže nějaký stařec, co sedí na lavičce.“
„Udělali jsme si navzájem službu. Není pravdy?“ Pozvedl starý pán hrníček.
„Je tomu tak,“ souhlasil mladý muž a přiťuknul si.
Oba seděli na lavičce do té doby, dokud nevypili všechen čaj a všechnu whisky. Smáli se spolu, tvářili se spolu vážně, vyměňovali si oba své životní zážitky. Až se nakonec každý z nich rozešel jiným směrem. A mladý muž už starého pána nikdy nepotkal a starý pán už nikdy nepotkal mladého muže. Takový je život. Je jen třeba, abychom si vážili i těch nejprostších okamžiků. Možná nás mohou něco naučit. A možná na nás čekají tam někde za rohem.
Hlasité předčítání
Moc hezké