Došlo k tomu dlouho předtím, než náš zahradník dospěl ve svých úvahách tak daleko, že se osmělil, zašel do kůlny pro sekeru, sekačku, kladivo, hřebíky a prostě pro vše, co potřeboval, a vyrazil směrem k řece. Mnohokrát si na něj vzpomněli a vydali se ho navštívit, jako kdysi dávno, když byla jejich setkání četnější. Jejich sousedskému přátelství se všemi jeho přirozenými nedostatky kdysi nic nebránilo. Ale od té doby, co silný jarní proud strhl vetchý a dosti zanedbaný můstek, poté co byly les i louka ponechány bezděky moci přírody, nepotkali se s ním už ani jednou. Snad jej několikrát z dálky zahlédli, letmo jim v odpovědi z druhého břehu zamával, ale víc nic. Šlo to dříve pořád dokola: most se řítil do vln, znovu byl vztyčen, les zarůstal, aby byla pěšina po času znovu prosekána, zahradníkovo odloučení ale nikdy netrvalo tak dlouho. Ale ty časy už minuly. Přestože na něj vzpomínali, nevydávali se již jeho směrem. Nečekali, že bude můstek znovu obnoven. Stýskalo se jim. Litovali ztráty prazvláštního souseda, když se pokoušeli přijít na příčinu jeho odloučení. Možná se jen příliš soustředil na svou práci. Oni však nyní udělali, co mohli. Snažili se až až. Vzpomínka na něj bledla, nikdy se ale zcela nevytratila. Pěšina vedoucí z jejich domova k řece pozvolna zarůstala. Chtěl-li by s nimi znovu být, opravil by můstek coby pozvánku svým zas vítaným sousedům. Proč by ne? Vždyť si tolik dalších sousedů upřímně vážilo jejich společnosti a udržovalo s nimi čilé vztahy. Ale s ním to nešlo tak jednoduše. Snad jednou znovu dá najevo, že jsou očekáváni na jeho skromném panství. A došlo k tomu nakonec čirou náhodou, když se k jejich hlubokému překvapení náhodou doslechli, že cesta přes řeku je opět možná. S dojetím zanedlouho z kopce shlíželi na očividně rychlou rukou vztyčený dřevěný můstek, který co mu síly stačily odolával zurčícím vodám valícím se mezi dvěma světy, jež jako by od sebe svou mocí roztrhlo zdánlivě bezedné údolí. V několika minutách již nedočkavě kráčeli celí rozechvělí po prknech vrzajícího oblouku. A jak jen mohli, co nejrychleji jej překročili, aby se vydali po cestě, kterou už mnohokrát kráčeli.
Sebral vše potřebné, a vypravil se k řece. Jen tak tak, že náklad unesl. Ale co mohl dělat, když už se k tak závažnému kroku rozhodl? Skutečně, byla to náročná cesta, jak se prodíral vším tím nepořádkem, zmatkem a pozůstatky nedávných pokusů o jakýs takýs úklid. Nakonec však přece jen dosáhl svého cíle. Značně udýchán, provázen nekonečnými úvahami a pochybnostmi, zda koná správně, zda je zrovna teď ten správný čas k takovému kroku a tak podobně, a tak dál. A to nikam nevedoucí přemítání neopustilo jej, ani když stloukal chatrný můstek. Snad jako by jeho pochybná pevnost odrážela sílu jistoty, s jakou plnil úkol, který si vytyčil. Nějakou tu chvilku práce vzala a s každým zatlučeným hřebíkem cítil se náš hrdina alespoň o něco málo jistější ve svém rozhodnutí. Konečně! První z překážek byla odstraněna! Jak to nakonec bylo snadné, pomyslel si letmo. Udělal jsem dost. Víc, než bych byl bez notné dávky odhodlání a sebepřemáhání schopen. Snad jim dojde, že právě takto vypadá má pozvánka. A s pocitem spokojenosti posbíral vše, co bylo nutné posbírat, a ještě jednou vyhlédl přes druhý břeh k zelenému horizontu, za nímž se skrývala chalupa jeho vzpomínaných sousedů. Co asi dělají? Možná už vyrazili. Možná se už blíží. Jak se asi budou tvářit, až spatří tu jasnou zprávu? Že jsou zváni. Že se mu po nich stýská. A že jim toho touží tolik povědět. Jak ho mrzí, že se na tak dlouho odmlčel. Jak touží, aby ho konečně poznali a pochopili, že je jistě jiný, nežli si oni myslí. Možná že cesta, kterou budou muset projít do jeho domu, napoví jim o něm cosi nového, čeho si během minulých návštěv nevšimli. Kdoví? Ano, tentokrát je pozve až do domu! A tu náhle vzpomněl si, že řeka je jen jednou z překážek, které stály sousedům v cestě. Otočil se tedy a vyrazil proklestit volný průchod loukou, lesem i zahradou. Nezapomene teď ani na dům. Otevře okenice i pár oken a pak už mu nezbyde, než jen čekat. Vyhlížet je a čekat. Netrpělivě a s očekáváním dal se do práce. A jen tak na okraj je třeba povědět, že mu práce šla od ruky stále hůře a obtížněji, jak se nořil hlouběji svým panstvím směrem ke svému domu. Čím to bylo, netušil. Snad že mu sil ubývalo? Nebo mu metr za metrem na kvalitě odvedené práce přestávalo zaležet? Či byla příroda tím směrem mocnější a v přirozené obraně s nečekaným odhodláním bránila otevření přístupu do zahrady a k domu, kdo ví? Jen s vypětím posledních zbytků energie v těle doklopýtal k prahu domova a zmizel nedočkavě v jeho útrobách.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Námět je neobyčejně hluboký a má silný filozofický přesah, což u amatérské tvorby velmi oceňuji. Myšlenka, že k sobě lidé musí složitě hledat cestu přes různé vrstvy osobnosti, aby nakonec zjistili, že úplné pochopení druhého není pro dobré vztahy nutné, je krásná a originální. Text funguje spíše jako podobenství než klasická povídka, což mu dodává na jedinečnosti, i když dějová linka je poměrně minimalistická.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je bezpochyby nejsilnější stránkou celého textu, dovede čtenáře naprosto pohltit svou snovou a melancholickou náladou. Skvěle pracujete se symbolikou prostředí – oslepující louka, hrozivý, leč neškodný les i křečovitě uspořádaná zahrada přesně odrážejí vnitřní svět hlavního hrdiny. Emoce postav, od počáteční izolace přes nervozitu až po konečné smíření, jsou vykresleny velmi citlivě a uvěřitelně.
Provedení – ★★★☆☆
Máte neuvěřitelně bohatou slovní zásobu a cit pro poetická i metaforická pojmenování, díky čemuž text působí velmi literárně. Pozor si však dejte na plynulost a čtivost; některé věty jsou až příliš dlouhé a spletité, což čtenáře zbytečně brzdí. Také nečekané střídání vypravěčských perspektiv (z ‘já’ na ‘oni’ a následně na ‘my’) může působit dost zmatečně a vytrhávat z děje. Občasné drobné prohřešky proti interpunkci se v takto košatém textu ztratí, ale sjednocení úhlu pohledu by dílu nesmírně prospělo.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi vyzrálý, přemýšlivý a poetický text, který nutí čtenáře k zamyšlení nad mezilidskými vztahy a tolerancí. Ačkoliv by si vyprávění zasloužilo učesat po stránce stylistické a sjednotit osobu vypravěče, vaše schopnost budovat atmosféru a pracovat s metaforou je obdivuhodná. Určitě v psaní pokračujte, máte velký dar vidět věci pod povrchem a dokážete je přenést na papír s neobyčejnou citlivostí.